Jen něha
a úzkost
dávaly dnes
smysl.
Archiv štítku: Peter Pöthe
Nejsou
Ty nejsou moje
Ty jsou jenom tvoje
Stůl,
sůl,
nocleh,
vezmi si je.
Ani něha a malinká poezie
už nejsou
moje.
Pryč s lesy!
Pryč s lesy!
Jsou tak svůdné,
že se člověku chce umřít
a stát se stromem
dřevem když hoří
a nahlas hřeje
Světlo
Nebliká,
jen ve tmě
tiše volá,
že není,
že nebude,
a ani tma jej nerozsvítí
Včera
Ještě nikdy jsem nemiloval
jako dnes
Ještě nikdy jsem nebyl věrný
jako předevčírem
Kdy mě slabá a všemohoucí žena
nechala opít vínem
a ty jsi málem onemocněla
Ještě nikdy jsem se o tebe nebál
tak jako včera.
Neposlaná
Zatavená do skla
cinkáš mi o zuby
když nahlas piju
Schovaná do mýdla
Pálíš na jazyku
když se tebou myju
V molekulách vzduchu
bloudíš mojí plící
když se nadechuju
Vetkaná do látky
Vezmeš mě za ruku
když se oblékám…
Teplo domova
Tak se na tebe koukám
přes bránu tvých zločinů,
a ve všem,
co myslíš,
co děláš a říkáš
nenávidím sebe.
V našem soukromém pekle
je dost místa
pro nás oba.
V našem soukromém teplese nezahřeju.
Ani když mi dáš hůl,
abych se zranil.
Pomeranče
Pomeranče zrajou dovnitř,
shroucené do sebe
znovu vybuchují,
daleko za svojí kůrou,
bez nás.