Archiv pro štítek: Sima Sima

Simona Voženílková (* 19:-):-)) se stala dočasnou obětí své doby a prostředí (sen otce mít syna a např. představa ženy jako obětního beránka). V dětství ji bavilo zpívat, tancovat, malovat a hrát. Se sestrami si psaly detektivní povídky a pohádky. Chtěla být učitelkou, kadeřnicí, dětskou sestrou, konstruktérkou ve výrobě aut. Do 25 let se jí intenzivně zdály sny, v kterých byla krasobruslařkou, fotografkou, choreografkou. Ale tlakem svého okolí a svou neodvahou dospěla pouze k rozvoji logického mozku (práce v IT) . Umělecký mozek a srdce si zakázala, aniž by si to uvědomila. A to se začalo projevovat nespokojeností, duševní krizí a zhoršením zdravotního stavu. Básně nikdy nepsala. Poprvé je vytvořila v roce 2004, kdy si představila dětskou básnickou knížku „Roční protiklady“ (v roce 2012 dostala odvahu a požádala svoji známou, aby k ní vytvořila obrázky. Jeden designér se nabídl ji zpodobnit graficky a nyní se hledá vydavatel). Pak nic. Ale v roce 2009 – v době hluboké duševní krize, se začaly najednou básničky rojit. „Myslela jsem si, že jsem schizofrenik. V hlavě jsem měla různé hlasy a já byla skoro otrokem těch hlasů a básní. Tak jsem si je v roce 2010 zakázala.“ … ale protože věděla, že něco není v pořádku a musí něco v životě změnit, tak se v únoru 2012 zúčastnila kurzu „Umělcova cesta“. Tím si dovolila básnický projev a od té doby publikuje na stránkách www.otevreni.com, s nimiž se účastní autorských čtení a také radiočtení v pořadu KREV v radiu Applaus (www.applaus.com). Od dubna 2013 si hraje intuitivně na elektronické klávesy a od září 2013 chodí občas zpívat do sboru. Dále se zúčastňuje kurzu „Zpívání pro radost“ pod vedením Dity Veselé. …a co dál?: „Uvidíme. Každopádně jsem si více vědoma svého žití. Čtenářům i posluchačům přeji to samé, a také prostor a čas pro jejich duši.“

Strach a výčitky – k čemu vedou …

Probouzím se. Je ráno. Ležím v posteli.
Začínám si uvědomovat, že jsem nesplnila slib. Jsem z toho špatná. Přeji si, aby to bylo jinak. Proč si přeji, aby to bylo jinak? Protože mám v sobě nepříjemné pocity. Proč mám v sobě nepříjemné pocity? Protože jsem někomu dala naději na něco, co nyní není.
Mohla jsem tomu zabránit? Měla jsem něco vykonat včera. Ale byla jsem hodně unavená z práce. Ležela jsem, spala, dívala se na film … nepřemohla jsem se k tomu, abych to vykonala.
Je toto omluva? Aby to bylo omluvou, musel by ten druhý chápat mojí situaci a ztotožńovat se s mým řešením – tedy, že jsem se nepřekonala. A nebo alespoň přijmout moji nedokonalost, i když jemu se to neděje. Jsem tedy nedokonalá a ten druhý žije v lásce. Je to opravdu láska, nebo jen ústupek od druhého? Je toto řešení správné?
Jak zjistit, co je správné? Mohla jsem jít jinou cestou? Ano, mohla – mohla jsem se více šetřit, abych měla síly. Nebo se překonat. Ale k překonání potřebuji síly. Tedy měla jsem provést něco, kde bych měla síly. Proč jsem je neměla?
Protože pro tento okamžik můj celek vykonal vše dle svých sil podle priorit, které navnímal.
A v tom je pravda. Jestliže se změní podmínky různými reakcemi – a je jedno, zda pozitivními, či negativními … ale jestliže tím dojde uvnitř mě ke změně priorit, pak slib bude splněn.
Tedy je vše v pořádku. Udělala jsem vše, co bylo v mých silách ten den. A správně. Omvlouvám se té osobě, protože jsem si vědoma, že tím nebylo dosaženo dokonalosti, kterou jsme si představovali – a z toho plynou další situace. Bude muset na tu situaci reagovat.
Ale já strach a výčitky již nemám, i když se omlouvám a je správné, že se omlouvám … jsem dokonalá ve své nedokonalosti. Tedy to, že nevím, zda vše splním. Dopředu to nevím. Ale snažím se dle svých sil. A tak se učím mít ráda sebe i druhé – učím se přijímat nedokonalost pro láskyplnější život.

Sledování

Sleduji venku oblohu a doufám,

že sešle peří.
Snad abych získala v sobě víru,
že ve mně někdo věří.
Sleduji v sobě obláčky,
co tvoří mi má mysl,
abych zjistila, co děla chomáčky,
abych zrušila tu krysu,
co bere mi klidný spánek a ruší ten mírný a příjemný spánek.
Sleduji v sobě pocity,
sleduji v sobě vše…
Sedím a přemýšlím a čekám,
kdy se něco ve mně hne.
A je jedno kam … směr určí to, jak se vnitřně ráda mám.

Těším se na tebe, na tvoje vlásky

Těším se na tebe, na tvoje vlásky,
Co voní, jsou hebké, jako nit lásky.

Těším se na tebe, na tvůj hlas pro mne,
Nese mi radost tvou, vstupuje do  mne.

Těším se na dotek, na dotek tepla
-stahuje ledy mé, abych já vzlétla.

Plnost žití se učím,
plnost žití hledám.
Stěhuji se – už to vím,
že se ztlumit nedám.

Aby neshořela svíce

Kdo jde ke mně? Kdo to je?
Je to Země.

Cítím ji já v nose, cítím ji já v ústech,
kosti skládám prose, aby žily v údech.

Jaro, léto, zima chlad,
To už bylo – otoč řád.
Zima, podzim, léto, jaro,
jsem moc ráda- žiji skoro.
Žiji si a ožívám, svoji duši vyzývám:
Mluv a křič v mé uši –
Aby nikdy více,
nepozbyla sebe,
neshořela svíce!