Probouzím se. Je ráno. Ležím v posteli.
Začínám si uvědomovat, že jsem nesplnila slib. Jsem z toho špatná. Přeji si, aby to bylo jinak. Proč si přeji, aby to bylo jinak? Protože mám v sobě nepříjemné pocity. Proč mám v sobě nepříjemné pocity? Protože jsem někomu dala naději na něco, co nyní není.
Mohla jsem tomu zabránit? Měla jsem něco vykonat včera. Ale byla jsem hodně unavená z práce. Ležela jsem, spala, dívala se na film … nepřemohla jsem se k tomu, abych to vykonala.
Je toto omluva? Aby to bylo omluvou, musel by ten druhý chápat mojí situaci a ztotožńovat se s mým řešením – tedy, že jsem se nepřekonala. A nebo alespoň přijmout moji nedokonalost, i když jemu se to neděje. Jsem tedy nedokonalá a ten druhý žije v lásce. Je to opravdu láska, nebo jen ústupek od druhého? Je toto řešení správné?
Jak zjistit, co je správné? Mohla jsem jít jinou cestou? Ano, mohla – mohla jsem se více šetřit, abych měla síly. Nebo se překonat. Ale k překonání potřebuji síly. Tedy měla jsem provést něco, kde bych měla síly. Proč jsem je neměla?
Protože pro tento okamžik můj celek vykonal vše dle svých sil podle priorit, které navnímal.
A v tom je pravda. Jestliže se změní podmínky různými reakcemi – a je jedno, zda pozitivními, či negativními … ale jestliže tím dojde uvnitř mě ke změně priorit, pak slib bude splněn.
Tedy je vše v pořádku. Udělala jsem vše, co bylo v mých silách ten den. A správně. Omvlouvám se té osobě, protože jsem si vědoma, že tím nebylo dosaženo dokonalosti, kterou jsme si představovali – a z toho plynou další situace. Bude muset na tu situaci reagovat.
Ale já strach a výčitky již nemám, i když se omlouvám a je správné, že se omlouvám … jsem dokonalá ve své nedokonalosti. Tedy to, že nevím, zda vše splním. Dopředu to nevím. Ale snažím se dle svých sil. A tak se učím mít ráda sebe i druhé – učím se přijímat nedokonalost pro láskyplnější život.