Archiv pro štítek: Terezie

Leda že by…

Žádná jména, ani přání
jen svoboda z poznání
toho co přichází
a touha nechladne.
Žádná láska na dluh
ani Platón můj druh
uznávaný duch
mě nenadchne.
Beru co přijít má
a cestu tvořím já
ve svém vědomí svá
závislost nepřimkne.
Slabšího chci nést
co jsem schopná snést
ale nikdy vést
tak svoboda nevznikne…
Jediné co zbylo mi
je touha po poznání
a nemůže mi zabránit
ani srdce divoké.

Tedy leda by poznání
samo chtělo přijít
skrze milování
které mi bylo skryté.

Protože ale Já

Dám si prst na rty

A zamlčím své myšlení

Dám si dlaň na oči

A zamlžím své vnímání

Svážu své ruce

A omezím svou vůli

Zastavím své srdce

Jsem na cestě v půli

Temného vědomí.

Ale…Já….

Mám světovou myšlenku.

Ale dřív než ji vypustím…

Probudím se ze snů.

Mám světový názor.

Ale dřív než ho vyslovím…

Složím prst ze rtů.

Mám světovou lásku

Ale dřív než ji vyzářím…

Dám si zvlášť pozor.

Protože ALE já ale…

Ale nic. Jen ty ruce.

A to srdce.

Svázané strachem z nevědomí.

Pusa

Špulí se, krouží se,

Divadelnice.

Prozradí více?

Bílá strachem,

Suchá žízní,

Bledá žalem,

Tvář svou trýzní.

Modrá umírá,

Mokrá v polštáři,

Rudá svádivá,

Do postele, k oltáři?

Koutkem vzhůru

Má se k radosti,

Koutkem dolů

Asi má starosti.

Někdy se vzdává

A zcela se uvolní,

Brada padá,

Výraz stupidní…

Někdy v tichosti

Jen tak bdí,

Jindy z libosti

Mnoho toho ví.

Otvírá se a zavírá,

Krouží se a špulí,

K čemu je ta pusa,

Když je bez pusy?

Paní Zima

Ledová královna
přikryla krajinu,
příroda utichla.
Třpytivá látka
svatebních šatů
pro nevěstu…

A snad přijde láska
k jarnímu obřadu.

Modrobílý závoj
zahalil tvář.
Koho si bere Pán?
Tajemství jara
prozradí sněženky
a krokus sám.

Nevěsta oblékla šat.

Po zeleném koberci
bosa kráčí.
Nemá nic,
než královniny šaty.
Požehnána darem
bílých květin,
šaty svlékne
a nic neoblékne.

Nahá si lehne
na mdlou půdu.
Boky zaoblené
po nejvyšší horu.

A v jejím lůně
roste dítě.
Pohár věčnosti
krásné panny nevěsty
Narodí se…?

Semínko

Jen co semínko v poušti

snad víra ho vzklíčí

svou láskou ho zalévej

ať z něj chrám vykvete

tam pak najdeš část sebe

a jsi zas o kus blíž…

člověče rozumíš?

k Bohu na nebesích,

On ti podá ruku sluneční

tak se chyť té víry

a vzpamatuj svou zář…

už nejsi malý snář

Až ta květina vykvete

můžeš vstoupit do ráje

a tam poznáš sám sebe

kdo v tobě je

a kým jsi ty

Zlomíš tím zákony lidské

lidmi určené, pozemské…

pak snad pochopí

že život si určují

ve své vůli bloudí

samotou pobloudlí

Až najdeš v  poušti semínko

neopouštěj ho

Zalévej ho svou láskou

a dodej mu víru

vyklíčí z něj chrám

a ty vstoupíš dál

v některé bytí míru.

Jednota

Slunečný muž

a větrná žena,

dešťové děti.

Jak ostrý nůž

je k životu třeba,

jednotu odkrojiti

Zemský stařec

pluje oblohou.

Stojí snad za řeč

soudit se s jistotou…

Každá jiskra dne

je nadějí toho, co bude.

A zbude jen láska.

Nespavost

Dnes jsem vůbec nespala
prostě to nějak nešlo
celou noc jsem probděla
o tom co se stalo
Co se vlastně mělo stát?
Nestalo se vůbec nic
Protože já jako pako
mluvila o květech v máji?
a teď o nich musím psát
jak kvetou v jarním háji
abych mohla v noci spát
a nepřemýšlet na polštáři
V podzimním šeru večera
oblékám deku do tepla
na májových květech usínám
a v hřejivém temnu vzpomínám.

Obraz na popraskané zdi

Tvé srdce je chladné
jako zimní noc
má tvář žalem bledne
pořád se ptám proč?

Proč to sakra nedokážu?
Proč tě cítím všude,
své tělo neovládnu!
Jsem otrokem své touhy
jenž tryská z mé duše!
jsem tam, kde jsem nikdy!
Nikdy nechtěla být!
Amore, vezmi si své šípy zpět
vezmi si svůj krvavý jed
jenž zdárně probodl mne
a otrávil můj nevinný svět.

Jsem otrokem své touhy.
Visím jak bolestný obraz na zdi
na popraskané zdi na hřebíku.
snad si mě jednou všimne
ten, pro nějž jsem vskutku
byla s láskou malována.
Ten, který i díky mně
zahlédl krajinu divů
co mu byla darována.

Zavřel oči a viděl krajinu
do ní se blahem potápěl.
Otevřel oči a uviděl obraz
ten co visí na hřebíku-
pokaždé když šel kolem-
-udělal to zas a zas!

Co vše jsem schopná udělat
aby mě zas chtěl milovat
mě nestačí být jen krásná
chci být pro něj vzácná.

Chci být jeho krajinou
aby se do mě nořil
chci být jeho milenkou
aby mé touze věřil.

Nechci být jen obrazem,
co na přání na zdi visí –
jen tak na koukání, kdy se zlíbí
ne, už nechci být jen snem,
já přeci vnímám a žiji
já skutečně jsem!
a on tomu stále nevěří.

Maska

Maska padá
Bledne tvář
Dívka mladá
šedá zář
V beznaději
ocitá se
v odhalení
červená se
kdo spatří
její nahotu
snad uzří
jen prázdnotu
ach ne, jen to ne!
a maska padá
z tváře bledé
a dívka sama
propadá se
v ostudu
světa
prázdnotu
skrývá
maska se
blýská
třpytem
a jasem.
Ach ne,
to nechtěla
O své masce
myslela
Že schová ji
před zraky
lidí i nelidí
teď maska padá
slzami zmoklá
na tváři
se neudrží.
Pýcha píchla
do vosího hnízda
do centra bytí
tam kde se cítí.
Do srdce
láska
násilím vnikla
aby přece
dívka
ucítila
že někdo má ji
rád.

Sestry

Byly nebyly
Dvě sestry se koupaly
Jedna pravda druhá lež
Se jmenovaly

Praví lež své sestře:
Pojď budeme závodit
Ale když nesvlékneš se
Nemůžeš mě dohonit

Pravda dlouho váhá
Plavat umí dobře…
Ale nechce býti nahá!
To na princeznu nehodí se

Zatímco lež své prosté šaty
Špinavé a roztrhané
Odhodila v trsu slámy
Pravda svlékala se nesměle
Své šaty krásou třpytivé

A už už společně plavaly
Na druhý břeh jezera
Lež se pravdě posmívala
Že je pravda pomalá

Pravda vztekem bez sebe
Opřela se do plavání
Že svou sestru dožene…
Jenže lež se tajně vzdálí…

Když pravda k břehu doplavala
A sestru nikde neviděla
Velikou jásala radostí
Ke svému zdatnému vítězství…

A když dlouho seděla
Své samotě se divila.
Smutně plavala zpět
Ke svým šatům v břeh.

Jenže ani tam sestru
Ani své krásné šaty
Nenašla kupodivu…
Jen sestry špinavé hadry
v travnatém trsu slámy.

A protože se moudrá pravda
své královské nahoty stydí
hadry své sestry oblékla
a tak po světě smutná chodí.

A co její sestra lež?
Ta jasem krásných šatů
Se třpytí více než
Hlava zlatých vlasů.