Archiv štítku: Vilma Galadriel

Obyčejná žena

Obyčejná žena, na první pohled.

Něčím mě přitahuje.

Říkám si, musela být krásná, za mlada.

A teď je krásně zestárlá.

Vrásčitá, bělovlasá.

Bílá halenka svítí na opáleném těle.

Ruce má plné energie.

Jen na chvilku jsou nehybné,

A pak se prsty zase rozběhnou.

Očima přelétne okolí.

Snad bývaly jasně modré.

Teď trochu vybledly, nevadí,

Pořád pozorují.

Podle řeči někde ze severu,

Ze země Vikingů.

Sedí tu a čeká.

Není sama.

Naproti přes stůl sedí muž.

Úplně cítím, jak jsou propojeni.

Má brýle a culík šedivých vlasů.

A taky bílé tričko, opálený.

Něco píše na žlutý papír.

Přemýšlí.

Ona luští křížovku nebo sudoku

V časopise.

Občas na něj promluví

A on odpoví.

Moje neznámá popíjí bublinky z plechu.

Vzhlédla a usmála se na mě.

Potěšilo mě to, jako bychom se znaly.

Její muž mi velice připomíná Sváťu z Mikulova.

Taky stará mánička …

Chtěla bych si je vyfotit,

Ale nechci být dotěrná.

Obdivuji a závidím,

Že mají jeden druhého,

Že mají s kým zestárnout.

Kdo ví, zda za 10, 15 let

Budu mít možnost někde posedět,

S někým blízkým

A cítit se šťastná.

Ona je. On také.

Vidím je jako dvě labutě

(asi ta bílá trička)

Letící nad zamrzlým jezerem.

Pak odpočívají na ledu

A hladí se křídly.

Až umřou,

Jejich duše odletí spolu.

Ani po smrti se neodloučí.

Vždyť Bůh je láska

A jejich láska ho těší.

Kdo ví, zda jsou spolu celý život

Nebo se potkali až s odrostlými dětmi.

A byli překvapeni,

Že mají ještě šanci na lásku,

na souznění,

na splynutí tiché.

Možná jen držet se za ruku při usínání.

Jsou tak v klidu a míru…

Kolem nich je zóna pokoje…

Neumím vidět auru,

Ale cítím ji bezpečně, bílou…

Teď se směje a dívá

Na svého muže…

Rozumí si beze slov.

……

Sebrala jsem odvahu a

Oslovila ji.

Byla překvapená, ale i pobavená.

Prý jestli si tu báseň může přečíst…

A hlavně, ať jejich fotku nedávám

Na Facebook…

Škoda, chtěla bych,

Abyste ji viděli i vy…

Abyste poznali trochu z mých pocitů

Ve čtvrtek večer

Na autobusovém nádraží

V Londýně.

Konečně nastupujeme, bude už půlnoc.

Otáčím se, abych je ještě

na okamžik zahlédla.

Podařilo se …

A mohu odjet,

Spokojená,

Uklidněná,

V očekávání věcí příštích…

Židle

Židle

Která už něco prožila.

Která se dávno rozbila.

Která se krčí u dveří.

Které už nikdo nevěří.

Se kterou si chceš povídat.

Kterou nemůžeš uhlídat.

Židle.

Kdo ví, kdo na ní sedával.

Kdo ví, komu se oddával.

Kdo ví, kde má své kořeny.

Kdo ví, zda je jen pro ženy.

Kdo ví, proč suky praskaly.

Kdo ví, proč slzy plakaly.

Židle.

Potřebná či nepotřebná.

Tajemná či otevřená.

Zaběhlá či odejmutá.

Prokřehlá či obejmutá.

Prosící či smějící se.

Ležící či topící se.

Židle.

Z lesních pavučin.

Z prachu od pěšin.

Z křehkých oblázků.

Z patiny obrázků.

Z hlubin myšlenek.

Ze střepů od sklenek.

Židle.

Poustevník pod kápí

Poustevník pod kápí,

oči modře svítí.

Prázdnota nádraží.

Dítě se suší v síti.

 

Setkání po letech,

jsem úplně dojatá,

pátráme po obětech,

voní tu samota …

 

Vyžeňte své city.

Vyjděte z ulity.

Zapalte konzervy.

Chytejte myšlenky.

 

Nad bránou se sehni,

do živého vetkni

duši svou nad jezy

spoutanou řetězy.

 

Splýváme s ovzduším.

Kdo přijde, netuším.

Splácíme dluhy

bez zásluhy.

(pro Karla 3/9/2016)

Víření bubnů

Víření bubnů,

elixír hlasů,

nádhera stromů,

záplava vlasů.

Víš nebo nevíš?

Na cestě hledáš,

celou noc nespíš,

pokoru nemáš.

Představy plují ..

Sáhnout si nesmíš.

Zůstáváš v sluji,

pravdě se divíš.

Co z toho zůstane?

Nemůžeš couvnout.

Ráj v srdci nastane.

Stačí si obout

kostěné postroje …

Vzpomínat na louky.

Nemusíš do boje,

přiletí vlaštovky…

(pro Lenku Hrůzovou 3/9/2016)

Bušení kovadlin

Bušení kovadlin.

Pád do propasti

Smíchu nebo snění?

Hluchý stín

Otevírá svůj žal.

Dokola se točte

A nepřestávejte…

Ztrácíš se v paprscích,

Propadáš do oblak.

Peříčko, kam letíš?

Důlek v dlani

Strach nezadrží…

Možná má odvahu

Anebo třísky v trní.

Skládám slunečník

A vybízím spřežení

K běhu.

Jemně

Jemně, zlehka …

Ani se nedotýkat

Prsty se vznáší nad krajinou

Neslyšet nic

Snad srdce v dáli

Nebo se mýlím?

Už si nevzpomínám

Kdy naposled …

Obrazy mlčí,

K jiným promlouvají

A kdo tě vyprovodí?

Tajemství v pavučinách?

Motýlí hvězdy nepadají,

Září tak bledě

Místo je prázdné

Neslyšet nic.