S dveřmi u mé kanceláře se něco pokazilo. Trvá to už dlouho. Projevuje se to jak při otevírání, tak při zavírání. Při zavírání nestačí dveře dovřít jemným klapnutím, ale musí se s nimi pořádně prásknout. Při otevírání elektronickou kartou se musí pípnout, dveře zabzučí, ale nepovolí. Pípnutí napodruhé je většinou úspěšné.
Viníkem této situace jsem já, vím o ní a nic s ní nedělám. Na žebříčku toho, co musím všechno udělat, se problém s dveřmi vůbec neobjevil. Žebříček je totiž totálně zaplněný úkoly, termíny a organizačními povinnostmi. Ještě tam tak něco přidávat, navíc něco, co nevnímám jako problém. Vždyť to zatím jde hladce, třísknu dveřmi a je po problému. Já ty dveře prostě nevnímám, tak je neřeším.

Za to nevnímání je tu první lekce. Ráno přicházím do práce a cestou zdravím kolegy. Před vstupem do kanceláře zastavím, zabzučím elektronickou kartou a současně se otočím a pozdravím všechny u stolů: dobré ráno! Jak otáčím hlavu do směru chůze do dveří, automaticky vstupuji do kanceláře. To jsem neměla. Dveře se neotevřely. Narazím do skla hlavou a nosem. To je po ránu probuzení! Kolegové z ohleduplnosti nic nekomentují až do té doby, než si začnu ze sebe dělat legraci sama. Bolí to dost ještě několik dnů. Ani to mi ještě nestačí, abych vyhodnotila, že s dveřmi je něco v nepořádku. V běhu dne na to zapomenu. A když si zpětně rekonstruuji průběh nehody, rozhodně si nespojím, že náraz nastal kvůli neřešenému technickému problému. Nadávám si, že jsem byla nepozorná a nesoustředěná.
K přelomu došlo až dnes. Kamarádka mě přichází vyzvednout do kanceláře, že půjdeme spolu na oběd. Mluvíme už po cestě od mého pracovního stolu. Při zavírání dveří postupuji zase automaticky. V prvním kole zavírám dveře normálně, nic, nezavřou se. V druhém kole zavírám prásknutím, zase nic. V třetím kole prásknu ještě víc. Ozve se hrozná rána. Ze zdi spadly hodiny. Sklo je roztříštěné na kousky. Ručičky vyletěly na podlahu jako dva ptáčkové. Paní sedící nejblíž se chytí za hlavu, hrozně se prý lekla! Úplně stejně jako v její příhodě z dětství, kdy na učitelku ve škole spadla tabule!
Ty roztříštěné hodiny má nepřítomná hlava už nevyhodnocuje jako normální. Hodinové ručičky na zemi se taky normálně nevidí. Něco se s tím musí udělat. Volám správu budovy, že mám něco s dveřmi. Než se vrátím z oběda, jsou dveře opravené.
Kolikrát si ani nevšímáme, jak moc věcí tlačíme před sebou. Shrbeni pod nákladem nedokážeme být v přítomnosti. Jak říká můj syn, když na mě mluví a já podezřele rychle reaguji na jeho věty přitakáváním hmmm, hmmm. Vnímáš mě? Tak vnímáš mě? Obvykle až ta druhá věta ke mně pronikne a já zabrzdím a sestupuji k němu z dlouhých myšlenkových dálnic, po kterých jsem uháněla pryč od přítomnosti, pryč od něho.