V mé oblíbené knize Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! od J.D. Salingera hned v úvodu předčítá hlavní hrdina své malé sestřičce taoistickou povídku:

— Vévoda Mu, vládce Čchinu, řekl Pcho Luovi: „Jsi už pokročilého věku. Je mezi členy tvé rodiny někdo, koho bych mohl místo tebe pověřit tím, aby mi obstarával koně?“ Pcho Luo odpověděl: „Dobrý kůň se dá poznat podle celkové stavby těla a podle vzhledu. Ale poznat, že je to kůň nad všechny koně – kůň, který nevíří prach a nezanechává žádné stopy – to je něco stejně nezachytitelného, prchavého a nepostižitelného jako vzduch. Nadání mých synů nedosahuje tak vysokého stupně: poznají dobrého koně, ale koně nad všechny koně nepoznají. Mám však jednoho přítele, jakéhosi Ťiou-fang Kaa, prodává po ulicích topivo a zeleninu, ale pokud jde o koně, si se mnou nikterak nezadá. Prosím, dej ho zavolat!“

Vévoda Mu si ho dal zavolat a vzápětí ho vyslal, aby mu vyhledal nějakého oře. Kao se vrátil za tři měsíce se zprávou, že jednoho objevil. „Je v Ša-čchiou,“ dodal. „Jaký je to kůň?“ zeptal se vévoda. „Ach je to hnědka, klisna,“ zněla odpověď. Když však pro ni někoho poslali, zjistilo se, že je to jako uhel černý hřebec. Rozmrzelý kníže poslal pro Pcho Lua. „Ten tvůj přítel,“ řekl, „kterému jsem uložil, aby se mi poohlédl po nějakém koni, to pěkně zpackal. Prosím tě, vždyť on u zvířete nerozezná ani barvu a pohlaví! Co může pro všechno na světě o koních vědět?“ Pcho Luo si spokojeně povzdychl. „Opravdu došel až tak daleko?“ vykřikl. „Á, pak je desettisíckrát lepší než já. Pak se mu nemůžu vůbec rovnat. Kao si všímá duševních pochodů. Ujistí-li se o podstatném, zapomene na podružnosti a detaily, hledě na vnitřní kvality, nepozoruje vnější. Vidí, co vidět potřebuje, ne to, co vidět nepotřebuje. Dívá se na to, nač se dívat má, a pomíjí to, nač se dívat netřeba. Kao je tak bystrý znalec koní, že je s to posuzovat i lepší věci než jen koně.“
Když pak koně přivedli, ukázalo se, že je to vskutku zvíře nad všechna zvířata. —
xxx
Vidět to, co je očím neviditelné, se učíme celý život. Když to jsme schopni uvidět, musíme jít často proti proudu, vždyť naše společnost se řídí příslovím, že šaty dělají člověka. Většina věcí, za kterými se ženeme, je k ničemu. Ve skutečnosti stačí ke štěstí, když jsme zdraví, máme co jíst, koho milovat a dokážeme vidět to podstatné.