Když pozoruji svého dvouletého syna Jonáše, jak nadšeně, s radostí a zvídavostí zkoumá nové věci, musím se ptát sám sebe, kdy mne tato radost přešla. Nebo jsem na ní zapomněl, či se jí schválně vyhýbám? Jako děti přijímáme vzrušení každého poprvé a jdeme objevování naproti. Jako dospělí přijímáme každé novoty s odstupem, obavami a možná i strachem. Co se na nás zase valí nečekaného? Jsme zalezlí ve své, pro nás známé ulitě a občas vystrčíme růžky do neznámého prostředí, ale jen tak opatrně, aby se nám náhodou něco nepřihodilo. Máme přece své zažité zvyky, svou známou práci, naší předrahou zónu pohodlí, kde jsme jako ryba ve vodě, ale jakmile se voda stočí k neznámým břehům, honem rychle plaveme zpět. Odkud se vzala naše pohodlnost a lenost, když naopak jako děti jsme za vším neprobádaným doslova běželi s otevřenou náručí? Všechno je jednou poprvé a někdy to chutná sladce a jindy zase kysele, někdy to bolí a jindy to hřeje, ale co vede děti k vášnivému objevování a dospělé k vášnivému udržování statusu quo. Možná se děti tolik nebojí o svou reputaci, o to, co si o nás pomyslí druzí, o to, že něco pokazí, o to, že udělají chybu. Možná jsou jednoduše své, čisté a otevřené duše. Vždyť život je o prožívání, ne o přežívání.

Nic nezůstává na stejné úrovni, vše buď roste, nebo umírá. Příroda to tak zařídila, takže pokud si myslíme, že se dopracujeme na určitou úroveň a tam setrváme, možná nás čeká zklamání. Pokud půjdeme dál, možná nás čeká zklamání také. Co je ale lepší? Být zklamán tím, že se vše okolo nás mění a nám to nedělá dobře? Nebo být zklamán tím, že jsme putovali dál a něco se nepodařilo. Vše je otázkou volby. Vše je na našem rozhodnutí. Ale pozor, i rozhodnutí, které jsme neučinili, se nakonec projeví, protože jsme se rozhodli nerozhodnout. Pojďme se rozhodnout k objevování. Pojďme vítat nové výzvy. Pojďme se nebát, ale vzrušit. Pojďme dát našemu životu vášeň. Nové obzory vzývají k naší návštěvě. Ale co se za nimi skrývá? Nebude to bolet? Nebudu vypadat jako hlupák? Já nevím. Co když ano? Jak zjistím, co je pro mne příjemné a povznášející, pokud se to nepokusím nalézt? Ano. Život je hledání. Nechci setrvávat v ohradě konformity, protože když jí přeskočím, něco se stane. Minimálně to, že o trochu povyrostu. Já chci žít a ne umírat.

Pojďte se s námi podělit o své poprvé. O to, jak jste se třeba jen o kousek natáhli a provedli něco nového. O to, jak jste se museli takříkajíc přetrhnout, abyste zkusili něco neznámého. O to, že odvaha není o nepřítomnosti strachu, ale o jeho překonávání.

Skokan o tyči se dívá směrem k laťce umístěné vysoko v oblacích. Zhluboka oddychuje a přehrává si svůj pokus. Za chvíli jej čeká rozběh a skok. Rozbíhá se s vědomím úspěchu, ale zdali se to podaří či nikoliv, neví. Zjistí to pouze tím, že to zkusí. Pokud by zůstal stát na místě, bude mít jistotu, že nic nepokazí. Ale také nic neskočí.

Laťka visí ve vzduchu. My stojíme před ní. Ať už se stane cokoli, pojďme skočit!