Svítá. Elizabeth Bennetová jde rozlehlými pastvinami. Vtom strne. Z ranní mlhy se k ní blíží on, pan Darcy. Mužným krokem, rozevlátý plášť. Setkají se. Jistě víte, že jsem to všechno dělal pro Vás (You must know it was all for you…), říká on. Máte studené ruce, odpovídá ona. Přiblíží se s k sobě v náznaku polibku, slunce střílí skulinami mezi jejich spojenými profily.

„Konečně pořádný romantický film,“ povídá mamka zjihle, „To jsou pořád samé ty trojrozměrné pitominy,“ dodává, teď nasupeně, a u slova „trojrozměrné“ rozhodí doširoka rukama.

Ale já ještě pořád soptím. Místo nesmělého „I love.. love… love you,“ kdy panu Darcymu drhne vyznání v krku obavou, že ho Elizabeth znovu odmítne, český dabér extaticky vykřikuje „Miluji Vás! Miluji Vás! Miluji Vás!“ Pýcha a předsudek je můj milovaný film, na každém drobném odstínu záleží.

Když jsem byla malá, měli jsme doma všechny díly románové Angeliky, Tři mušketýry, Věčnou Ambru. Moje maminka byla osmnáctiletá nevěsta, v anglosaském světě se těmhle mladinkým mámám říká baby bride. Hltala červenou knihovnu a o pár let později čekaly všechny ty otrhané klenoty na mně. Ve slovenštině, maminka je Slovenka. Angelika, markíza anjelov a všechny ostatní.

Co na těch romantických příbězích vlastně je? Určitě je nemiluju proto, že bych byla v detektivním napětí, jestli se těm dvěma toužícím srdcím podaří překonat překážky, které se jim staví do cesty. Spíš je to tím, že  bych si přála, aby mně někdo taky považoval za naprostou dokonalou a miloval mě vášnivě a oddaně, jako Romeo. Problém je v tom, že romantická láska musí zůstat nenaplněná, jakmile ti dva dojdou společného štěstí, je po romantice.

Pár mých přátel dost často mluví o tom, jak je důležité mít sám sebe rád. Zdravá sebeláska atd. Ale tohle mi taky nepomůže. Pět ódy na svou dokonalost a milovat se až za hrob mi ne a ne zvednout adrenalin a rozbušit srdce.

Tak už asi navždy zůstane mým jediným obdivovatelem, pro kterého jsem byla naprosto dokonalá, můj dědeček. I ve chvílích, kdy jsem si táhle hořekujícím hlasem pěla ódy z Rusalky a tatínek mi nabízel do prasátka pětikorunu, když přestanu zpívat, chválil dědeček mé nasazení a výdrž „Ivetka to prostě dozpívá.“

Příště si pustím Pýchu a předsudek v angličtině a prožiju si každou vteřinu scény v altánu. A pro dlouhé zimní večery, s táckem cukroví v žaludku, s pletí červenou od mrazu, patami ztvrdlými z kozaček a mastnými vlasy zpod čepice, je tu ještě Denník Bridget Jones.