Dnes nemohu spát. Ležím v posteli a bojím se pohnout, abych nevzbudila malého synka. Je tak úžasný, když spinká, tak čistý, tak bezbranný, tak hřejivý. Hlavou se mi honí změť myšlenek… Práce, povinnosti, starosti, je to pořád dokola. Nemám na nic čas, stále spěchám, odděluji to „nutné“ od „méně nutné“ a „to počká“ a stejně je času málo. „Málo času na co?“ ptá se můj muž.
„Na radost, na štěstí, na lásku…. „ zní moje odpověď.“
Dnes opět nemohu spát, už se to opakuje několik nocí a jakýsi hlas ve mně stále říká „běž a začni konečně dělat něco, co ti přinese radost, co bude jen a jen tvoje a o co se můžeš podělit s těmi, kteří to pochopí“. „Běž“, říká jeden hlas a „spi a odpočiň si“ říká ten druhý, můj cenzor, jak jsem se učila v kurzu „Umělcova cesta“. Ne že bych si hrála na umělkyni, ale byla jsem zoufalá a prosila Boha o pomoc, tančila jsem zoufalý tanec v jednom kruhu stále dokola a již se mi z toho točila hlava tak, že jsem necítila pevné body kolem sebe. Potřebovala jsem zastavit, zastavit sebe a opustit tento bludný kruh.
Poslouchám druhý hlas a unavena usínám…
Již třetí noc nemohu spát a stále mne budí mé dva hlasy. Dnes poslechnu ten první. V půl čtvrté ráno 4. 10. 2011 zapínám počítač a ptám se sama sebe „co Ti dělá radost a přivádí pocit štěstí?“ „Radost druhých, šťastný úsměv a jejich láska ke mně“ Je to jako motor, který mi dává sílu jít dál, pracovat, starat se, uklízet, žít naplno… potřebuji tento motor. Jako dítě jsem měla spoustu snů, spoustu holčičích trápení, spoustu bolestí… Jako dospělá je mám stále, jen úměrná své dospělosti. Sny jsou menší, trápení a bolesti větší. Ale proč by dospělý člověk nemohl snít? Proč by se i v dospělosti nemohl sen stát skutečností?
Poslouchám první hlas a uvidíme…