V loňském roce přesně touto dobou jsem byla na své první umělecké vycházce. Na dvouhodinovou vycházku sama se sebou většinou zbývá čas jen o víkendu. Vloni pro mě byly podzim a ohlašující se zima tou novou praxí hodně oslazené. Vycházka se nazývá umělecká, protože má umožnit člověku načerpání do jeho studny tvořivosti a to se skutečně pokaždé děje. Objevování, hledání a dívání se jen sám se sebou přináší ale ještě jednu další zásadní věc: člověk se koncentruje jen na sebe a na to, na co se dívá a dostává se do přítomnosti. Nevede zbytečné řeči. Bytím v přítomnosti se spojuje se sebou a uvědomuje si věci, které mu vychází ze srdce. Ví najednou, co mu přináší radost. Většinou jsou to úplně obyčejné každodenní věci.
Pamatuji se na mou první uměleckou vycházku na Kampu, na které jsem polovinu času strávila pozorováním kachniček. Líbí se mi ta s oškubanou hnědou hlavičkou. Celkově vypadá nenápadně, ale peří pod a nad křídly má nádherně fialové jako třpytivé drahokamy. Nabírá zobákem vodu a broučky a krouží kolem mě. Při tom kroužení rychle kope jasně oranžovýma nožkama. Její manžel je taky krásný, hlavně jeho hlava a krk. Má tmavé peří s modrozelenými odlesky, až přechází zrak. Jak kolem mě krouží v tom studeném slunečném odpoledni, připadá mi, že nadechuji pravou esenci života.
Pak se procházím uličkami Kampy a dojdu až na Újezd do obchodu Le Patio. Ze všech dekorativních věcí do bytu si nevyberu nic. Ale vyberu si knížku. Úplně přesně nechápu, proč si ji kupuji, ale něco ve mně zablesklo, když jsem uviděla obálku. Jmenuje se Colors for Your Home, česky Barvy pro váš domov. Na obálce má štětcem načrtnuto dvacet čtyři křivých čtverečků, každý jinou barvou. To, co zablesklo, jsou pro mě názvy barev. Nejsou to ledajaké názvy pro rozlišení barvy, ale takové jedno – dvouslovní básně. Jeden druh fialové se jmenuje Orientální noc, světloučká modrá Modrý anděl, bledá starorůžová zase Mlžná růže. Název barvy a samotná barva společně rozeznívají různé nálady (že knížka radí, které barvy si vybrat do bytu a jakou náladu tím vytvořit, to teď není podstatné). Dnes po delší době mi knížka s barvičkami přišla zase do ruky. Listuji si poetickými názvy pod obrázky barev: Korálové koření (pastelově oranžová), Medová bílá (smetanově bílá), Mír a štěstí (šedofialová), Vyhlídka (bílošedá), Hluboká džungle (tmavě zelená), Noční modř s hvězdami (modročerná), Lopatky větrného mlýna (světle modrá), Víření bubnů (hnědočervená).
Pojmenovávat barvy jako nálady by mě bavilo. Dokonce bych duší možná nejraději byla malíř. Nebo malíř a spisovatel k tomu. V článku českého básníka Josefa Hiršala se píše, že současná doba rozdělila mythos a logos, obraz a slovo, když přitom my vnímáme obojí. Souhlasím, obraz a slovo patří dohromady!
Pokračuji k Malostranskému náměstí, na ulici téměř nikdo není. Najednou slyším jasné zavolání: Jano! Jano! Rozhlédnu se na všechny strany. Nikdo tu není. Žádný člověk mě nevolal. Žádné děti v okolí neběhají. Hlas šel od Petřína. Anděl prý někdy zavolá jménem ty, kterým hrozí nehoda, aby tu nehodu odvrátil. Žádná tramvaj ale nejede. Proč mě volal, o tom budu přemýšlet ještě dlouho. Na uměleckých vycházkách se občas dějí podivuhodné věci.
Zažili jste na svých vycházkách také něco pozoruhodného?