Je pátek odpoledne, jedu tramvají. Děti jedou vlakem od mé maminky ze Slovenska, už se na ně moc těším. Hlavou mi ještě doznívá pracovní shon, promítám si některé rozhovory. Když vtom se na mě otočí stará paní, která sedí pode mnou „Nezlobte se, můžu vám něco říct?“ Já utnu pracovní myšlenky a překvapeně pozorujíc paní, odpovídám „Samozřejmě“.

„Děkuju. Víte, pozvala jsem svou nejlepší kamarádku, abychom spolu oslavily vánoce. Já už nikoho nemám a ona taky ne. No a představte si, druhý den ráno vejdu do obýváku a vidím ji lézt na parapet u otevřeného okna. Prosím tě, co blázníš, chceš se zabít? Baba jedna tlustá, jak jsem ji tahala dolů, zabolelo mě hrozně v operované kyčli. Ani mi nic nevysvětlovala a šla domů. Ty zatraceně sladké vánoční reklamy a rituály ve vás vyvolaj úplný zmatek a smutek. To je celé, promiňte, potřebovala jsem to někomu říct. Děkuji.“ A vtom již tramvaj zastavila na zastávce Hlavní nádraží. „Na shledanou“ a vyskakuji. Před sebou vidím její hezké oči a klidně uložené ruce v klíně.

Zase potkávám anděla. Určitě, co jiného. A zase bezradně tápu, co mi chtěl říct. Nebo jsem líná nad tím více přemýšlet? Děti ke mně běží od vlaku a hlasitě projevují svou radost ze setkání, rodiče naopak velmi potichu. Víme své.

A pátek odpoledne pokračuje. „Měla bys jim domluvit, řvali na celý vlak. Vůbec si po sobě neuklízí, váleli se po zemi ve špinavém vlaku…“

A krátký příběh s andělem jakoby zapomenut. Vrátíš se?