První věc, kterou jsem uviděl, bylo něco, co připomínalo točící se obří mlýnské kolo, které si jen tak plavalo ve vzduchu. Šel jsem k té věci a z nějakého podivného důvodu jsem se k tomu přibližoval, přestože se to vznášelo. Čím víc jsem se přibližoval, tím víc detailů toho podivného objektu se mi povedlo identifikovat. Nejprve jsem si všiml obří klády, která vycházela ze středu toho kola a končila kdesi v dálce v oblacích. Potom jsem zaznamenal jakési mužíčky, kteří kolo roztáčeli tím, že na něj shora skočili, chytli se ho a svezli se dolů. Tuto činnost neúnavně a neustále opakovali.

Když jsem se přiblížil na dosah, byl jsem nahnán na dlouhý skokanský můstek nejspíše kapitánem, který tento divný oddíl povzbuzoval nesrozumitelnými slovy. Těsně před mým skokem na kolo na mě také něco vykřikl a já poté, co jsem se svezl dolů, ucítil, že tady můj úkol skončil a vydal jsem se prozkoumat konec tajemné klády.

Cestou jsem potkával mužíčky, kteří se až příliš nápadně podobali těm, které jsem potkal dříve u toho podivného kola. A potom, když už to vypadalo, že proletím tím hustým oblakem a konečně se dozvím, proč podivní mužíčci vlastně to kolo roztáčejí, jsem si uvědomil, že je všude tma. Byl jsem tedy ztracen.

Ne však na příliš dlouho. Přede mnou se začala rozsvěcet obří koule, do které vedla mnou sledovaná točící se kláda. Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo, protože koule se během chvíle rozsvítila tak, že až mě doslova oslepila.

V tu chvíli jsem otevřel oči a zíral na peřinu, kterou jsem byl přikrytý.