V Praze na hlavním nádraží nastupuji do kupé s dotazem „Mohu si přisednout?“ Důchodce v tmavě modré bundě, v nevkusných brýlích bez očního kontaktu zamumlá souhlas. Dále hledí střídavě z okna a do knihy. Vytáhnu počítač a pustím se do práce. Za chvilku přistoupí druhý důchodce, šarmantní, usměvavý, vyfešákovaný, navoněný „Mohu si s dovolením přisednout, spanilomyslná slečno a velectěný pane? „, osloví s mírně cizím přízvukem slovy, které jsem jako rodilá Slovenka ještě v reálném životě neslyšela.

Usměvavý pán se vyloženě nechce zahloubat do samoty a navazuje se starším „mrzoutem“ rozhovor. „Kam jedete?“ Ani nečeká na odpověď a bez dotázání, zda má druhá strana zájem, začne ze široka vykládat svůj příběh. “ ..Emigroval, nebylo to lehké, putoval přes Rakousko až do Kanady, zbohatnul, vybudoval firmu, skutečně zažil život jak se patří.. Celé mu to tady připadá pomalejší, byrokratické, šedivé, ještě se v tom nemůže zorientovat.“

Nějak to znělo vychloubačně, nabubřele, pro nás zdejší moc sebevědomá silná slova. Náš druhý děda jaksi podrážděně reaguje, že tady zdaleka není všechno až tak pomalé nebo až tak šedivé, že se mu vůbec nelíbí ten stres západu. „Co vy můžete vědět, jak to tady opravdu bylo, teď se všichni obdivují tzv. prosperitě západu, ale čert to vem“ a už už se schyluje ke konfliktu. Pan usměvavý trochu zmírňuje a na závěr víceméně monologu se omlouvá za přízvuk a lovení slov v paměti. V tom náš „mrzout“ řekne : „We can switch in English, if you want“. Chvíle ticha z překvapení. Řeč přechází do angličtiny „It is great. You have amazing grammar, already almost not used …“ a najednou silná slova emigranta neznějí nabubřele, ale přirozeně pozitivně a řeč „mrzouta“ nádherně plyne v knižní jazykové dokonalosti.

Pan usměvavý se postupně otevírá i ke svým prohrám… že vlastně hledá kde umřít a kam patří, že manželství a ani syn se mu moc nepovedla. Chce se usadit, jen se mu tady těžce začíná. I náš „mrzout“ skromně odhaluje svůj příběh a jeho kritičnost a mrzutost se v angličtině úplně rozptýlila: „…jak překládal něco zakázaného a pak pracoval mnoho let jako vrátný. Nebylo to jednoduché, ale hodně četl, i v angličtině a měl čas na rodinu. Jeho tři děti studovaly, jsou významní odborníci. S manželkou si konečně užívají svobodu a hodně cestují, berou i vnoučata. Jen ty peníze na to moc nemají, tak si koupili starý karavan a různě přespávají u dálnic. Je pravda, že se někdy můžeme poto.. z čecháčkovství, neumíme se nechat inspirovat jinou kulturou. Někdy se mu zasteskne, že mu utekl život ve sklepě…,že nic nedokázal, ale snad Bůh ví, proč on měl jít touto cestou.“

Blíží se zastávka Pardubic. Vystupuji. Moc lituji, že je neuslyším dále, dva anonymní dědové pokračují v jízdě.

Velectění pánové, co mi to děláte? Proč mě nutíte přemýšlet, co si z těchto příběhů mám vzít za poučení pro sebe? Já přece chci a chci a chci jen štěstí na všech frontách – zdraví, lásky a bohatství až do konce života …