V rodině jsme nikdy psa neměli, ani když jsem byla dítě, ani když mé děti byly úplně malé. Psa si pořídila má sestra do bytu v Praze. Nadšení z něho ji ale brzy opustilo a psa předala mým rodičům. Ti  na jeho hrabání a útěky nebyli zvědaví a zavřeli ho na dvoře za domem do ohrady. Pes byl pouliční směsí kokršpaněla a jakéhosi loveckého psa. Zrzavohnědé chytré stvoření s akrobatickými schopnostmi, chytrou psí tváří a bílou skvrnkou uprostřed čela. Rychle se naučil ohradu přelézat, podhrabávat vrata a vyrážet do polí. Ohradu zvýšili jednou, dvakrát, potřetí. On přelezl vždycky.

Jezdili jsme k našim na návštěvu a brali jsme ho ven. On byl vděčný a přilnul k nám. Nedalo se jinak než si ho vzít do bytu v paneláku. Bydleli jsme v přízemí s balkonem a předzahrádkou. Pod plotem bylo přesně místo pro něho, kudy mohl prolézat. Když pršelo a nikdo s ním nechtěl jít ven, dělal si výlety samostatně. Časem se naučil ještě na pozdní večerní vycházky. Hodinu před půlnocí zaškrábal na dveře, vyběhl si na okruh městem a o půlnoci byl zpátky.

V té době jsme rekonstruovali starý dům a vozili ho s sebou. Jeho akrobatické schopnosti se rozvinuly do nevídaných rozměrů. Stoupal po vysokých žebřících na půdu. Při rekonstrukci střechy chodil po krovech až na nejvyšší úrovni střechy. Vylezl po žebříku nahoru, dolů už zvládal hůře. Když jednou na půdě našel uschlou krysu, stál nahoře u žebříku s tím šustícím vyschlým zvířetem v hubě jako kdyby čekal na výtah až do té doby, než ho někdo snesl.

Pak jsme se přestěhovali do domu na vesnici. Jemu začaly zlaté časy. Po našem odjezdu do práce přešplhal plot a vydal se po pravé straně silnice do vedlejší vesnice. Když přecházel silnici, poctivě se rozhlédl na obě strany, až mu jeho kokršpanělí uši zavlály. Vidět jeho přenesení se přes plot bylo jako vidět hedvábnou hnědou látku, jak se snáší k zemi a vrhá lesklé odstíny. Sousedka mě zastaví a povídá: Dnes jsem šla na poštu a za mnou najednou rychlé kroky. Ohlídnu a on to váš Flíček. Normálně mě předešel jako člověk a běžel dál do vesnice. Brzy za ním začali chodit jiní psi z vesnice. Malamut s jedním bílým okem ho přicházel vyzvednout za zahradu a vyráželi do vedlejší vesnice spolu. On byl respektovaná psí osobnost.

Když bylo synovi dvanáct, dostala jsem nabídku vzít si štěně irského setra a syn nás umluvil, abychom si to štěně vzali. Flíčkovi začalo peklo. Malé štěně si chělo hrát, zatímco on potřeboval mít svůj program. Když se vrátil z výletu, chtěl spát a štěně mu to nedovolovalo. Vydržel to rok. Pak jednou před Vánoci se z výletu nevrátil.  Po čase jsme se doslechli, že ve vedlejší vesnici někomu nastoupil do dodávky, nechtěl vystoupit a tak s ním odjeli.

Přinutili jsme se myslet si, že možná odjel do lepších časů.