Čtvrtek sedmnáctého listopadu, okolo páté hodiny odpolední, tma již halí město, teplota kolem nuly, Praha ztěžka dýchá, bělošedivá mlžná inverze, studená Vltava plácá boky nábřeží, těsné parkoviště v podzemí Národního divadla, chladno v ulicích, státní vlajky vlnící se na budovách, policisté držící se na koních, tramvaj číslo dvacet dva těžší o dva prapory, Národní třída bez vodních děl a plexi štítů, vydechujeme páru z těla, pomalá chůze k památníku, ruce s prsty do písmene „V“, květiny, věnce, hořící svíčky, vzpomínky, policisté hlídkují, pochod extrémistů, sametové hlasy řvou „Nic než národ!“, pak utiší je mlha na mostě Legií, zapalujeme svíčku, koberec zářících knotů, polibek svobody, „Kde domov můj?“, dvacet dva let, lásko, už je to dvacet dva let…