Jmenuje se Jana. Bude jí šedesát let. Je bez práce. Bez domova. Bez podpory rodiny. Žije na ulici a přespává po hospodách. Přežívá díky žebrání. Pomalu přichází ke stolu, usedá a nechává odpočinout nemocným nohám. Před sebou půllitr piva a na tváři lehký úsměv. „Tak na co se mě chcete zeptat?“

 

 

 

 

Jak se dnes máte?

No blbě. Jako bezdomovec blbě.

 

Říkáte to s úsměvem, máte smysl pro humor?

No a co mám dělat. Mám brečet nebo co? To se mám věšet?

 

Jak jste se dostala na ulici?

Úplně jednoduše…s manželem jsme se rozvedli, polovičku baráku jsem nechala dětem a teď jsem na ulici. Syn by si mě třeba vzal, ale snacha nechce…

 

Takže máte jednoho syna?

Dva.

 

A co druhý syn?

Ten je ženatej někde v Aši nebo kde…v Chebu, někde tam u hranic.

 

Jakou jste studovala školu?

Mám základní. Vyučená nejsem. Do osmnácti let jsem uklízela v JZD a potom jsem šla místo mámy do kravína, takže jsem dojila krávy. JZD se potom rozpadlo a já jsem jezdila do Prahy mejt nádobí. Ten potom zkrachoval a já jsem potom dopadla takhle s nohama.

 

Co máte s nohama?

Obě nohy třikrát otevřený. Bércový vředy teda. Proto taky tak rychle běhám.

 

Ale to byste měla pobírat nemocenskou, když jste byla zaměstnaná…

Já jsem se vo to nikdá nezajímala…

 

Platíte si zdravotní pojištění?

To si děláte blázny nebo co? Z čeho?

 

Jak se živíte?

Žebrotou. Chodím žebrat ke kostelu.

 

Jak se k vám lidé chovají, když vás vidí žebrat?

Někteří se chovají dobře, někteří maj blbý poznámky. Dolu spadnete rychle, horší je to, než se vyhrabete nahoru. Kór v tomhle věku.

 

A jak se k vám chová policie?

Jednou mě vodvezli pryč. Třikrát mě řekli, abych slezla z těch schodů a šla někam jinam. Tak jsem šla na tramvaj, vodjela jsem na Újezd a zase jsem se vrátila. Tak je to namíchlo…to bylo po čtvrtý, co jsem to udělala…no tak mě vzali do auta a vodvezli mě.

 

A kam vás odvezli?

No budete se divit, ale do lesa. Do Kostelce nad Černými lesy. Tam já to ale znám. No já byla ticho, dělala jsem mrtvýho brouka. No, voni mě vezli padesát kilometrů, já povidám asi někam na Sázavu nebo co…to přídu s botama vod sněhu. No ale nechali mě tam a já byla v Praze dřív než voni. Protože já jsem tam šla do hospody, pak jsem si to rozmyslela, povídám kašlu na to, mám prdlajs peníze, jsem měla asi pětatřicet korun vyžebraných. Tak jsem šla pěšky. Zastavilo mi auto a chlápek povidá: „Jano, pojď si sednout.“ Tak já jsem se zarazila, kdo to je vůbec, no a pak vylezla paní a povidá: „Jano, kde se tady bereš?“ Tak mě vodvezli ke Kotvě. No a vod Kotvy tramvají jsem dojela zpátky. A byla jsem tam dřív, než ty policajti. A oni přijeli a já jsem tam zase seděla. A ten jeden policajt povidá: „Hele jí babu, už zase je tam.“ A ten druhej povidá: „Jak jste se sem dostala?“ A já povidám: „Šla jsem po svejch a nějakej mladík mi zastavil.“ Tak mávli rukou, červený byli jak kohouti a jeli pryč.

 

Jste v nějaké skupině bezdomovců?

Já ne. Já jsem solo. Voni žebraj třeba tři dohromady. A to je potom…ty sis dal víc vína, ty sis koupil pivo, tohleto a támhleto…já se budu s někym dohadovat? Ne. Pak jsou hádky a pak jsou rvačky. To ne. Co si vydělám, to si vydělám, a když si nevydělám, tak si nevydělám. A z těch vyžebraných peněz si musim zaplatit doktory v nemocnici. Když jsem v nemocnici, tak to mi udělaj na třikrát splátku, to si jako platim. Ale zase jsou takový ohleduplný, že jim to nakonec zaplatim. Teďka jídlo, teďka voblíčení, teďka koupání no a to všechno si musim z toho platit.

 

A co charita?

Já bych do toho nešla do tý charity. Protože, když vidim ty chlapy, jak se hrabou tady v těch fousech a na tý lodi to je to samý. Tam kradou mezi sebou. Tam bych nešla.

Třikrát v tejdnu se chodím koupat na nádraží do Holešovic za padesát korun na půl hodiny. A teďka třikrát v tejdnu chodim k doktorovi na převaz na nohou. To je zas třicet korun a plus ty pružný obvinadla na nohy. Ty musí bejt elastický. To stojí osmdesát korun jedno.

 

Dokáže se stát postarat o lidi, co jsou bez domova?

No já bych tam dala tu vládu, na tejden bez domova, aby si to zkusila. Oni maj miliardy támhle a miliardy támhle zašitý v cizejch zemích. Já bych je nechala bez koruny, ať se staraj. Ono by je to přešlo hodně rychle. To by je naučilo hospodařit.

 

Jak budete trávit vánoce?

Přes zimu spim v hospodě. S rodinou se už patnáct let nestýkám. A s bejvalym manželem se vídat nechci. Ten je asi někde v Klatovech na ubytovně. Od kostela dostanu na vánoce jablko, dva pomeranče a takovej malej balíček cukrovího.

 

Co máte nejradši k jídlu a pití?

Tak k pití mám nejradši pivo a jídlo mám nejradši svíčkovou a tu už jsem neviděla sto let. Přes den si koupim za dvacet dva korun polivku, dva rohlíky a jinak jsem na salámu, na paštikách, na sejrech. A na pivu. Kafe nepiju, víno nepiju, kořalku nepiju, jenom to pivo a vobčas ten vaječnej koňak.

 

Co byste vzkázala lidem do nového roku 2012?

Těm chudejm hlavně hodně štěstí a těm bohatejm samozřejmě taky. A hlavně to zdraví. A tý politice, aby se naučila lepší hospodařit s penězma.

 

Jak myslíte, že by se lidi k sobě měli chovat?

No určitě lepší, než se chovají. Neměli by se hádat, neměli by jeden druhýmu závidět. A k lidem na ulici by se měli taky chovat lepší, nedělat si z nich blázny, protože nevědí, jak dopadnou voni samotní. Že dopadnu takhle, jsem neměla vůbec potuchy. A jak to bude se mnou příští rok vůbec nevim, nechávam to osudu. To neví nikdo, co ho čeká…