Právě jsem obědval, když jsem uslyšel z televize větu, kterou jsem si nikdy nedokázal představit. „Václav Havel zemřel.“ Třebaže jsem věděl, že je náš první prezident vážně nemocný, ta informace mě velmi zaskočila. Pamatuji si, že když v roce 1996 podstoupil vážnou operaci, mnozí očekávali to nejhorší. A on tehdy, stejně jako mnohokrát předtím, překonal příkoří osudu a žil mnoho dalších plodných let, během kterých významně promlouval do politiky, umění a vůbec společenského života České republiky. Zvykl jsem si na to, že ten „náš Vašek“ to přece vždycky zvládne. Že tady s námi bude a ozve se, kdykoliv se objeví bezpráví doma nebo ve světě. Že vnese zdravý rozum a nadhled do pokřivené politické diskuse. Že nám bude připomínat význam myšlenek a hodnot, které přesahují délku jednoho volebního období, protože nikdo jiný, kdo by je artikuloval v české politice není. Že napíše další podnětnou esej či hru. Se smrtí se dá sice bojovat, ale nedá se nad ní vyhrát. Václav Havel bojoval statečně a dlouho. Není a nebude s námi fyzicky, ale bude žít dál, pokud se vzchopíme a budeme naplňovat jeho odkaz. Jednou napsal, že “lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“ Nebuďme lhostejní. Zajímejme se nejen o to, co se děje na našem dvorku, ale i o to, co se vedle našeho dvorku děje, co jej přesahuje. Žijme v pravdě a s láskou. (Nikdy jsem nechápal, jak může být posměšek „pravdoláskař“ hanlivý. Copak lze být stoupencem opaku, tedy žít ve lži a s nenávistí?) Václav Havel nám svým jedinečným životem ukázal, že to jde, že to rozhodně smysl má. Díky němu jsme dál. Je teď na nás, jestli jednou budem ještě dál.