Existuje vědecký důkaz Boží existence? Pan Miloslav Král nabízí odpověď.
S panem Miloslavem Králem jsem se setkal v jeho bytě na Petřinách, kde to ostatně sám velice dobře znám. Proč? Protože tam často jezdím za svým dědečkem – panem Miloslavem Králem.
Dnes jsi v důchodu, ale dříve jsi byl vědec a učitel. Co přesně byl tvůj obor?
Zabýval jsem se přírodní vědou, a to již ve svých osmnácti letech na gymnáziu, kdy jsem se poprvé seznámil s Einsteinovou teorií relativity. Od té doby jsem už nikdy vědu neopustil. Po absolvování gymnázia jsem pokračoval v jejím studiu. Nejprve na fakultě stavebního inženýrství a později jsem si doplnil své znalosti na Matematicko-fyzikální fakultě v době, kdy jsem se po vysokoškolském studiu věnoval aspirantuře z filozofie vědy na pražské Filozofické fakultě. Ještě před ukončením své aspirantury jsem začal přednášet pro studenty filozofickou analýzu přírodní vědy. Celá řada dnešních významných vědců a vysokoškolských profesorů byla tehdy mými posluchači.
Později, když se i k nám začaly šířit poznatky kybernetiky, jsem se této tehdy nové vědě začal intenzivně věnovat a přednášel jsem možné využití jejích výsledků pro optimalizaci společenských procesů. Byla to tehdy dost riskantní záležitost, neboť si komunisté osvojili právo rozhodovat, co je pro lidskou společnost dobré a co ne. Dosáhl jsem v této oblasti dost významného vědeckého postavení a své teorie jsem uplatňoval i na vysoké škole politické v Praze.
Ale i přes tvé zjevně vysoké vědecké postavení tě nakonec režim donutil k práci na bagru. Co se stalo?
Dá se stručně říci, že jsem se dostal do konfliktu s představou strany, jak uplatňovat jakousi její vedoucí úlohu ve společnosti. Strana nechtěla respektovat poznatky kybernetické teorie řízení. Chovala se, jakoby díky své ideologii marx-leninismu získala všechnu moudrost světa. V šedesátých letech minulého století jsem se významně podílel na obrodném hnutí, jehož cílem bylo nastolit v naší zemi nové politické poměry. Po srpnové invazi vojsk do Československa v roce 1968 jsem byl shledán jako politicky nespolehlivý a byla mi zakázána jakákoli odborná práce. Protože jsem musel živit rodinu i sám sebe, našel jsem nakonec jedinou možnost pro své pracovní uplatnění ve Státním rybářství Praha jako dělník na bagru při obnově rybníků. Když asi po dvou letech této těžké práce to odnesla moje páteř a hrozila mi trvalá invalidita, strana mi na přímluvu ředitele rybářství dovolila, abych pracoval jako stavební technik a projektant. K tomu jsem ostatně měl vysokou odbornou kvalifikaci. Tuto činnost jsem vykonával až do sametové revoluce v roce 1989.
Jako vědec jsi byl hluboce přesvědčený ateista, ovšem v posledních pár letech jsi radikálně změnil názor. Co tě k tomu přimělo?
Ze mne se stal přesvědčený ateista až v důsledku studia přírodních věd a kybernetiky. V mládí jsem byl křesťansky vychován a asi do osmnácti let jsem stále ještě věřil v Boha. Celý svůj život jsem hledal pravdu o vesmíru, v němž žijeme, abych pochopil, kdo vlastně my lidé jsme, a když jsem poznal, že přírodní věda by mi mohla poskytnout pravdu objektivně ověřitelnou, přimkl jsem se k této pravdě. Doplatil jsem však na to tím, že jsem v důsledku respektování vědecké pravdy ztratil víru ve smysl života, který pro mne předtím souvisel s vírou v nesmrtelnou duši. Protože žádná víra ani věda nic takového ověřitelně neumožňovala dokázat, připadal jsem si na tomto světě jako cizinec, jehož existence definitivně musí skončit smrtí. Záhy po mém návratu v roce 1989 zpět na vysokou školu ekonomickou, z níž jsem byl kdysi vyloučen, však začaly v mém životě spontánně probíhat události, které bych si nikdy jako přísný skeptik ani nedokázal představit. Zažil jsem úžasné setkání se svým nevědomím.
Člověk se může setkat se svým nevědomím?
Samozřejmě. Vědní disciplína, zvaná hlubinná psychologie, zjistila, že lidská vědomá duše nemizí v době, kdy člověk spí anebo je v bezvědomí. Lidská duše má úžasnou nevědomou paměť, o níž většina lidí nemá ani potuchy. Ta je pro naše bdělé vědomí skrytá a přicházejí nám o ní zprávy v hlubokých snech a vizích. O tom jsem tehdy ani já neměl dostatečné vědomosti a nevěřil jsem tomu, dokud jsem sám neprožil své vnoření do nevědomé paměti. Přesáhlo to všechny mé dosavadní vědecké znalosti, neboť jsem se touto cestou setkal s Bohem.
Tvrdíš, že podařilo dostat skrz své nevědomí až k Bohu, ale jak můžeš vědět, že to nebyl jenom sen?
Tak to vím naprosto jistě. Po setkání s Bohem, když jsem přijal své poslání, se začaly dít doslova zázračné události, které by se jinak nemohly stát. Například všechny moje nevyléčitelné nemoci najednou zmizely, přestože jsem se jich předtím nemohl zbavit soustavnou lékařskou péčí, která trvala více než dvacet let. Zmizela i moje skleróza, takže nyní mohu celé hodiny přednášet bez přípravy, a píši-li knihy, vynořují se mi věty, obrazně řečeno, samy. Naráz se samy od sebe také změnily moje chuťové dispozice – například jsem přestal jíst maso, přestože jsem je před tím zbožňoval. Nepiji žádný alkohol, ani kávu. To všechno by však ještě pro důkaz existence Boha nestačilo. Já jsem nyní především schopen Boha dokázat přímo z vědy, aniž bych se odvolával na svůj zcela mimořádný zážitek, který je velice těžko ostatním lidem sdělitelný.
Proč by se zjevil Bůh zrovna tobě?
To je velice zajímavá otázka. Pokusil jsem se na ni podrobněji odpovědět již v knize „Moje cesta k pravdě“. Bůh je vědomá kosmická paměť, z níž se vynořuje celý náš vesmír. Stejně tak jako na naší planetě, tak i po celém vesmíru žijí vědomé formy života. Celá evoluce kosmu totiž míří ke vzniku vědomých bytostí, neboť základní výchozí konstanty kosmu, které nazýváme antropický princip, jsou již ve velkém třesku nesmírně přesně nastaveny právě k tomuto cíli. Vědomý, bytostný Bůh tedy vytváří takový vesmír, v němž existují vědomé bytosti, které jsou schopné mít svobodnou vůli a orientovat se díky svému svědomí na duchovní cestu zpět k němu, svému Stvořiteli.
A jak to souvisí s tebou?
Občas se stává, že se některým lidem dostane milosti tzv. osvícení. Mohou pak v různých dobách a kulturách podávat co nejsrozumitelnější zprávy o Bohu a smyslu lidského života zde na Zemi. Dlouho pro mne bylo dost paradoxní, že si Bůh vybral právě mne, přesvědčeného ateistu, a nabídl mi, zda bych nechtěl pomocí vědy, v níž jsem se dobře vyznal, dokázat existenci samotného Boha. Tuto nabídku jsem s velikou vděčností přijal, neboť mi při vstupu do nevědomí bylo předem ukázáno, jak byl vesmír vytvořen evolucí z Boží informace, přes energii až k hmotnému světu, v němž dočasně pobýváme. Zdá se, že to asi pro mne byla velká výhoda, jestliže jsem jako člověk, který by měl existenci Boha dokázat zároveň také, co nejlépe věděl, jak se dá Bůh vyvracet.
Jak jsem řekl, celý život jsi byl ateista. Nepřekvapilo tvé známé a příbuzné ta náhlá změna názoru?
Překvapila je nesmírně, protože se uskutečnila prakticky ze dne na den. Oni mne po této duchovní změně nepoznali a byli spíše přesvědčeni, že jsem se asi zbláznil. Prožil jsem si – stejně jako oni – své těžké období a nejednou jsem litoval, že jsem se jim tak neopatrně s něčím pro ně tak nepochopitelným svěřil. Kdyby se to stalo dnes, kdy jsem se již poučil, raději bych mlčel a jen postupně bych podobný zážitek svěřoval nepřipraveným lidem. Publikoval jsem o této události zatím pět knih, kde je vše podrobně vylíčeno a měl jsem o tom mnoho přednášek pro nejrůznější instituce.
Takže tvrdíš, že můžeš vědecky prokázat existenci boží. Jak se k takovému svéráznému tvrzení staví ostatní vědci?
Scházím se a diskutuji s mnoha vědci a jejich postoj k mému tvrzení je různý. Někteří pochopí důkaz Boha poměrně snadno, záleží hlavně na tom, co sami z vědy zvládli. Je nezbytné, aby byl člověk dobře obeznámen nejen s moderní fyzikou, jako třeba s teorií relativity, kvantovou mechanikou, teorií velkého třesku a s astronomií. Musí také rozumět kybernetice, která se do dnešní doby rozrostla do řady teorií informace. Rovněž musí zvládnout hlubinnou psychologii, bez níž se nedá vědecky porozumět lidské psychice. Vedle toho by měl být schopen se dobře orientovat v řadě společenskovědních a humanitních disciplínách, bez nichž nelze porozumět sociokulturnímu vývoji lidstva. Stává se, že někteří vědci třeba mimořádně vynikají v některém z těchto oborů, ale v ostatních disponují jen zdravým přirozeným rozumem. Přesto však většina skutečných vědců jsou lidé velice bystří a lze jim aspoň logicky naznačit cestu, po níž by se dostali k jasnému pochopení důkazu, že Bůh z hlediska vědy musí existovat.
Zatím jsme mluvili hlavně o vědě a Bohu. Jak se ale stavíš k náboženství jako takovému?
Jakmile mi však byla ukázána vědecká cesta k Bohu, pochopil jsem i všechny ostatní lidské cesty k Bohu, které jsou často jen metaforické. Je to přirozené, protože věda dospěla do stadia, kde je možné prokázat Boha, až dnes. Přesto však lidé již od svého vzniku intuitivně tušili, že cosi nadpřirozeného existuje. I pojem Boha prošel dlouhým sociokulturním vývojem. Každá kultura to vnímá trochu jinak. Já osobně plně respektuji různé kulturní cesty hledání téhož Boha. Může se ovšem také stát, že některé sekty, například satanisté uctívají místo Boha i zlo. S těmi, samozřejmě, nemohu souhlasit.