Maminka se vrací z porodnice s malou sestřičkou. Dítěti jsou dva roky a půl. Miminko v zavinovačce se ještě nemůže přetáčet, tak se mamince zdá bezpečné ho položit v kuchyni na gauč. Odběhne na chvilku pro něco v domě. Když se vrátí, miminko je přesunuté na jiné místo. Udiveně se ptá dítěte: Ty jsi ji přendala? Jak jsi to udělala? Dítě: Ona ležela na mém místě. A pak ukáže, jak přesun provedlo – vzalo miminko do náruče a svými zády na gauči, miminkem navrch ho táhlým přehoupnutím překlopilo na druhou stranu gauče, kde si mohlo ležet, nepřekážející.

Jindy si maminka odskočí do obchodu a nechá dítě se sestřičkou samotnou, dítěti jsou v tu dobu asi tak tři-čtyři roky. Vzpomíná si moc dobře na ten pocit, který mělo, když ze šití vytáhlo dva veliké čalounické špendlíky, jeden s červenou a druhý s modrou hlavičkou a hledalo, kde by mohlo špičku špendlíku vyzkoušet. Měli hráškově zelený kredenc s pěti šuplíky. Ty dítě zaujaly. Jak ho lákalo zkusit, jestli se špendlík zaboří do hráškového laku …  A zabořil. Ten pocit! Dítě vědělo, že to nemá dělat, ale moc se mu chtělo. Špička špendlíku se boří, tlačí ji před sebou a vrstva laku se nadzvedává v pěkných rýžkách. Jeden škrábanec, dva tři, celkem kolik? Snad pět? Nebo deset?

Tyto dvě vzpomínky z dětství se vymykají z ostatních, a to tím, že dítě udělalo něco dětského.  Jinak se dítě chová dospěle už od malička. V ostatních historkách z dětství je už jen zodpovědné a spolehlivé.