1
Střípků, zážitků nepřeberně. Nejdříve jsme nikam nejeli a já si udělala celý jeden ideální den. Přesně jak by měl vypadat. Vypravit všechny z domova. Pak si obléknout věci na běhání a vyběhnout do lesa v rozsvíceném dnu. Obilí do vyprahlosti má ještě daleko a hází odstíny od tmavě zelena do šeda, barvy léčivé pro oči. Den křičí, hned jak se probudil. Ptáci i hmyz naplno. Místní při cestě kopou obrovskou jámu, vypadá jako hrob, zastavují práci a dívají se na mě jak kdybych spadla z oblaků. Oni pracují, já v kraťasech blbnu a poskakuju. Probíhám vlnami vůní, květen je nejsladší měsíc v roce. Zastavím se na chvíli, několik akátů při cestě vydává omamnou vůni, v rozsvíceném dnu ještě nedorazilo vedro, den si nese svou naději, včely bzučí v akátech, plavu v té vůni se zavřenýma očima. Jsem v ráji?
No to určitě jsem! V lese je křiku a povyku a na oblíbené pasece už slunce praží o život, i když je teprve osm. I to patří k ráji. Jen si ho užít. Sedám na pařez jako vždycky, zavřu oči, krása. Za chvíli si vzpomenu na historku kamarádky se zmijí za lednicí. Všude se objevují zprávy, že se zmije letos přemnožily. Dávejte pozor, kam šlapete, říkal vždycky děda, když jsme šli zkratkami strání, která byla chráněná a na které údajně žily a vyhřívaly se zmije. Sedět na pařezu uprostřed borovicového lesa ráno v osm je nádherná věc nebýt těch myšlenek na zmije. Slunce už vážně pálí a tak radši každých pár vteřin otvírám oči a kontroluju okolí, jestli se ke mně už nějaká neplazí. Neplazí, ale lesní meditace takovým způsobem není možná. Raději poběžím a budu koukat, kam šlapu. Pěšinkami, stezičkami. Doma si dám jógu a další cvičení na dýchání. Se smysly zjemnělými opatrně dýchám a zvědavě začínám den.

2
V Krnově na kopci před hotelem rozhodujeme o výletu. Nejdřív potřebujeme mapu Jeseníků, jedeme pro ni do centra. Pak nějaké kalorie na cestu. Zastavíme se v prodejně biopotravin. Prodavač nás chytí jako ryby a svými historkami krmí. Pustit nás nechce. Každou položku nákupu komentuje pětiminutovou story. Zavinila jsem to já, protože zničehonic jsem mu na jeho první větu řekla, jestli zná H.D. Thoreau, amerického spisovatele, který se rozhodl na několik let odejít do lesů a žít a živit se jen v přírodě. Odstartovala jsem tím nekonečný proud vyprávění o dostatečném samozásobení vodou, neprozřetelnosti českého státu při prodeji pramenů, škodlivosti PET lahví, ale naopak neškodlivosti speciálních tašek, kterou nám dává navíc do zásoby poté, co jsme mu byli schopni odpovědět otázku, jestli víme, co je to kompost. Ta taška se sama na kompostu rozloží. Pokračuje historkami o cenách PET lahví, speciálním čištění vody na japonský způsob, konkrétně řasami, podrobnostmi o výrobě žitných placek a přesným popisem lokality, kde se vyrábí ořechová tyčinka, kterou kupujeme, vybízí nás k odebrání různých letáků a mluví a mluví. Chce se mi zvracet a násilím odcházíme. Po té příhodě se rozhodneme pro krátký výlet na zříceninu v okolí. Je neskutečné parno, takže po kilometru do kopce, ale hlavně po té předchozí příhodě chci odpočívat. Vytáhnu si jednu z tyčinek, které jsme si u pána koupili a sním ji celou. Manžel na mě kouká a nevěřícně kroutí hlavou, jaký to vedu výlet, sníst si svačinu hned na jeho začátku. Chci ještě láhev vody na zapití. On to komentuje: a teď to ještě pořádně spláchne!