Pana Nováka už nějaký ten pátek znám. Je to člověk dosti osobitý, ač své osobitosti nabyl zřejmě až v posledních (zhruba deseti(?)) letech. Na jedné straně poněkud výstřední a leckdy si osahávající krajní meze možného, na druhé straně však leckdy nenápadný člověk, kterého byste možná i přehlédli.  Žije si svým životem, který byl doposud plný rozporů a celý se odehrával na svým rozsahem velmi skromném prostoru. A právě skromnost jeho prostoru byla pro něj značně omezující, velmi tísnivá. Toužil se z ní vymanit, překonat ji, rozšířit se. Časem pochopil, že pravidelným vyvíjením velkého úsilí se mu postupně daří svůj prostor rozšiřovat. Připadal si při tom, jako kdyby stál v nějakém těsném kamrlíku a rukama vší silou tlačil do postranních zdí, které občas o nějaký ten milimetr, nebo dokonce i centimetr povolily a pod jeho soustředěným tlakem se o něco málo posunuly. Byla to tvrdá dřina, a protože pan Novák velmi stál o rozšíření sého prostoru (- nebo spíše sebe sama?), dřel a makal na tom o 106. Nezřídka se pak stávalo, že v zápalu nadšení trochu „přepálil“ tempo, zašel prostě příliš daleko, a musel se tak učit rychle a účinně brzdit a dočasně se stabilizovat, než se zase zotaví natolik, aby byl schopen ve svém úsilí pokračovat. Možná byste ho litovali, ale bylo by to dobře? Pro pana Nováka to byla jeho jediná realita, neboli skutečnost. On vytrvale zápolil a snažil se, jak nejlépe uměl. Jen považte, jak by to s ním asi vypadalo, kdyby se o nic nesnažil? Nejšpíš by v té stísněné zatuchlé kobce zůstal navždy. A s tím se právě nechtěl za žádnou cenu smířit. Přitom ale jeho skutečný prostor, který mu po právu náležel, byl pro něj vlastně již připravený! Stačilo tedy rozšířit se tak, aby ten pro něj připravený prostor dokázal zaplnit; obsadit, co vlastně už stejně dávno bylo jeho. Jen do toho potřeboval dorůst. A to dorůstání nebylo nijak bezbolestné. Každou píď posunu si musel dost těžce vybojovat.

Někdy mě tak napadá, že ve světle např. světových událostí, ale i osudů předních osobností veřejné scény může příběh pana Nováka vypadat směšně nezajímavý, sotva někomu viditelný. Nakonec – ani pan Novák sám – vzhledem ke své plachosti – o žádnou publicitu rozhodně nestojí. Ale když si to tak vezmu kolem a kolem, jeho poctivé a vytrvalé úsilí, často na hranici jeho možností, není možná nakonec o nic méně hodnotné, než velké činy velkých osobností. Jeho život a úsilí, které vynakládá, i když ve velmi skromných podmínkách, může mít možná hodnotu srovnatelnou se snažením mnohem významnějších osobností. (Přičemž poměřování jako takové, tedy v obecné rovině, považuji za nesmyslné. Zde je to zmíněno jen za účelem připomenutí hodnoty těžkého zápasu mnoha společensky „malých“ lidí, kteří však mohou též dosahovat obdivuhodných met, pokud se jako srovnávací kritérium zvolí, o kolik se posunuli ze svého výchozího bodu. Tj. např. z pozice svého nejhlubšího propadu či své nejsilnější osobní krize.) Když se nad tím tak zamyslím, začíná mi pan Novák být sympatický. Začínám si ho hodně vážit a moc mu fandím.