Než se duše narodila, bloudila vesmírem. Procházela cáry mlhovin, prokluzovala obručemi nehmatatelných oblak a byla ztracená. Zvykla si, že bloudí sama. A bloudila pořád sama, i když potkávala jiné duše. Pozdravily se, to ano, zachytila jejich oči, jejich pohled. Ale ten byl cizí. Plazily se dál, rozplývaly se do ztracena. Smířila se s tím, že je sama. Bylo to její putování, krajinami smutnými i nijakými. Ve vzpomínkách někdy cinklo něco jako projasnění z jiných časů. Ale už jen málokdy. Bylo to prostě strašně moc dávno.

Tehdy, v těch dávných časech už byla sama sebou – svou duší. Samostatnou, zářivou a jasnou. Ale neputovala sama. V těch časech putovala se svou druhou půlkou, od které se krátce před tím odloupla po dlouhých časech věčnosti. Plynuly spolu, propletené a šťastné, v jednotě a lásce. Hrály si na rozplývání a ztrácení a zjevovaly se jedna druhé v nečekané chvilce. Divočily v bláznivých honičkách. Nemyslely na to, co může nevyhnutelně přijít, a sice že jedna z nich bude povolána do života v jiný čas a jestli se tak stane, nikdy ale už nikdy se ty dvě poloviny jednoty nemusejí setkat. Tehdy na to nemyslely. Šedé chuchvalce pro ně byly prosvícenými obláčky a nekonečno bylo barevné. Na dýmových skvrnách se dalo ležet a objímat se a objímat. Užívat si sjednocení. Pak ale klik, jedna polovina byla pryč.

Jenže to je už opravdu dávno. Teď jen jdu a jdu, to je můj úděl. Nebráním se mu, nehledám na něm iluze dobrého, v rozpínání a stahování veškerého pořád jdu. Nic jiného nevím a neumím. Jdu dál. Jsem smutná duše.

To zazvonění ale slyším znovu, musím teď nějak zrychlit. Něco se děje, už nejdu, ale letím, letím, letím a najednou padám do tmy. Jsem ve tmě a spím. Spím dlouhé dny. Spím vlastně pořád a je to blažené. Je to lepší než osamělé bloudění, jsem v teple. Kolíbám se, převaluju se, slyším zvuky a rostu.

A pak jednoho dne přijde bouře a ta mě vyvrhne doprostřed světel a hlasů. Pláču, je mi strašná zima. Dotýkají se mě a pak mě dají neznámé veliké duši a ta mě k sobě přitulí. Nechám si to líbit. To teplo chci potom co nejčastěji, uklidňuje mě to. Krmí mě, vozí mě, mluví na mě, kolem mě je neustále hodně lidí. Vyvaluju na ně oči. Už lezu a chodím a jsem větší a větší. Jednoho dne mě ostříhají dohola a všichni se chodí na mě koukat. Mám slzy potupy. Stojím v postýlce a zase se jde někdo na mě koukat. Ty neznám. Brečím. Proč sem vodí ty další lidi, aby se mi smáli? Mezi nimi klučík, vyvaluje na mě oči. Jde hned ke mně, úplně blízko. Poznávám ho hned, chci ven, chci k němu. To je má duše, druhá polovina! Našli jsme se v celém velkém vesmíru, tak proč jdeš pryč? Zmizel. Neřekl nic, ale musel mě poznat. Natahoval se na mě. Jenže ho odvedli. Pusťte mě přece za ním!

Celé další roky ho hledám. Někde tady musí být! Dali jste mi nadějii a pak ta naděje zase zmizí? Kam ho odvedli? Nemůžu ho najít. Padám na dno. Myslela jsem, že je to nemožné a přesto jsme se potkali. Ale jen na chvíli. A to bylo všechno? Milióntina pravděpodobnosti vyčerpaná už navždy? Teď už nebude nic? Nikdo mi nerozumí. Jsem tak sama. Chci hlavou rozbít zeď. Chci rozbít své tělo. Mé tělo je mi lhostejné. Dělejte si s ním, co chcete. Je mi to všechno jedno, když on tu není. Možná není na téhle zemi? Co když odletěl? Ten zážitek ze setkání, kdy já stojím v postýlce s holou hlavou, se rozpadá a zůstává jen v obrysech.

Roky jdou dál. Už nepátrám, vzdala jsem to. Když najednou to přijde samo, nesnažila jsem se nijak. Úplně samozřejmě se po letech potkáme. Splyneme okamžitě. Je to neuvěřitelné ten obrat. A naprosto přirozené být s ním blízko. Nikdy to nemohlo být jinak. Všechny ostatní živé duše pro mě přestávají existovat. Mé tělo se od něho skoro nehne a duše ta už vůbec ne. I když tělo musí odjet, duše ne, ta nejede, sedí u něj, abychom se sobě náhodou zase neztratili. Aby ho náhodou zase neodvedli.

Když se potkáváme, jdu do mdlob, ohromená. On je se mnou taky rád, nikoho jiného nechce. Splýváme, vždyť v hloubce jsme jeden. Cestujeme v prostoru, zase a plujeme v slunci, které jsme tenkrát v mlhovinách vůbec neznali. Někdy se stane, že na pár dní nemůžeme být spolu. Já vím, že potom přijede. Ale ten večer, kdy zapadá slunce a kropí mě svou oranžovou září, je smutný. Já se nechci koupat v slunci sama.

Zvláštní, nejsem si vůbec jistá, jestli on to ví. Jestli si pamatuje naše bloudění vesmírem. Nemluvíme o tom, neptám se. Já to vím stoprocentně. Někdy mám ale pocit, že to, jak spolu zase splýváme v jednotě, vnímám jen já. Jen jedna polovina. Jako kdyby jeho duše byla někde zaseklá. Jakoby tu byla jen napůl a neužívala si to.

Máme oba náročná povolání. Večer se scházíme, vyčerpaní a mluvíme jen o nepříjemných věcech. Večer tím zakalíme. Ulevíme si, ale netěšíme se. Jak se můžeme netěšit? Pravděpodobnost, že budeme spolu, byla téměř nulová, to vědí všechny duše. Tak proč se neradujeme?

Chci si užívat slunce a těšit se z květů. Chci, abychom zase hráli divoké hry a běhali po louce. Tady je to krásnější než v mlhovinách. Postupně, den za dnem mi dochází, že on si to nepamatuje. Možná jeho duše cestou na zem zůstala někde přichycená. Nebo z té rychlosti začala sublimovat a už to nešlo zastavit? Bolí to být s ním, cítit tu jednotu a dívat se do nechápajících očí.

Pořád víc a víc se mi vynořují časy putování o samotě. Přibývá dnů, kdy si uvědomuji, že má duše putuje zase o samotě. Putuje a stává se znovu smutnou duší. Ted už navždy.