Zvířeti stačí, když je okamžik radostný.  Ale člověk se s tím sotva spokojí. Spíše má zájem na tom, aby měl potěšitelné vzpomínky a očekávání – zejména očekávání. Když si tím je jist, může se vypořádat i s nezvykle skličující přítomností. Bez této jistoty ale může být sám uprostřed okamžitých fyzických radostí bezmezně nešťastný … Stěží pak může být něco bláznivějšího než připravovat se na budoucnost, která mě shledá „nepřítomným“ a na kterou se pak dívám přes rameno místo jí přímo do tváře. (Allan W. Watts: Moudrost nezajištěného života)

Na józe při cvičení sestavy khatu pránam nás cvičitel dlouho pozoruje. Sestava se skládá z řady jednotlivých cviků jdoucích po sobě a aktivizuje tělo. Cvičitel upozorňuje, ať se v každé pozici, při každém jednotlivém cviku na chvíli zastavíme a uvědomíme si, že jsme v něm. To uvědomění si pozice je zásadní. Na závěr svého pozorování ale říká, že děláme všichni chybu stejně jako většina ostatních, které zná. Ta chyba spočívá v tom, že při zastavení se v jedné pozici už myslíme na tu další. Tělo potom necvičí pořádně to, co má, to přítomné a už vykračuje nebo se natahuje do další pozice.

Projede to mnou jako blesk. To je nejtěžší věc v životě, která platí obecně a pro všechno – zastavit tu přípravu mysli na všechno příští (mimo to ještě zastavit přemílání toho, co už bylo). Zpřítomňování se mi občas povede, ale jen na chvíli. Na příkladu a prožití té sestavy cviků je to najednou něco jiného, intenzívního. Dá se to porovnat rychle po sobě a uvidět ten rozdíl. Zacvičím jedno kolečko po staru, bez zpřítomňování. A hned poté po novu. Je to jako výchova fackou. Hlava se protočí dokola a řekne si: Aha!

Při cvičení po staru hlavou běží neustále počítání, kolik jsem toho už odcvičila, kolik ještě zbývá, jestli se na to nevykašlu a co si dám k jídlu, až přijdu domů. No, tímto způsobem to nemá ani cenu cvičit, protože to není cvičení, ale parodie. Cvičení po novu, pořádně s uvědomováním si jednotlivých pozic a bez současné přípravy na tu další, přináší radost z těla, z jeho pevnosti i z jeho pružnosti. Hlava vůbec nemyslí na to, že tělo je už unavené a že sestavu už zacvičilo desetkrát. Mysl je propojená s tělem. Můj oka mžik je radostný. Źiju!