„Jdi kam chceš“, říká mi Honza.
„Hm“, říkám si v duchu, „když padne tma, tak se ta orientace docela ztíží. Když někam zamířím, můžeme klidně skončit u někoho na dvorku…“ Rychle tedy přepínám na pohyb a orientaci „po čuchu“. To jsem se v posledních letech dost dobře naučil a vždy se tímto způsobem dostanu, kam potřebuju (a vlastně je jedno jak).
Projdeme skrze zástavbu a dostáváme se do lesa. Zpočátku jdeme mimo cesty. Prodíráme se hustým stromovím s všelijak propletenými větvemi a pomalu stoupáme do svahu. Po nějaké době zjišťujeme, že máme pod sebou poměrně hlubokou rokli s potokem na dně. Sestupujeme do rokle a zjišťujeme, že potok je zamrzlý. Jdeme tedy chvíli po ledu, až se dostaneme k menšímu ledopádu. Vypadá zajímavě a ten led mě docela překvapuje. V posledních dnech totiž bylo poměrně teplo. Obcházíme ledopád a stoupáme hodně strmě do svahu. Takovéto terénní výšlapy jsem měl vždycky rád – připadají mi mnohem zajímavější, než nudné a zdlouhavé chození po širokých a rovných cestách.
Vylézáme na kopec a dostáváme se na cestu. Dáváme se po ní. Začíná mi docházet, kde zhruba jsme a kam přibližně míříme. I když na tom vlastně nijak zvlášť nezáleží – někam určitě dojdeme, a kam, to už je vedlejší.
Před námi se ozývá řev jelenů, nebo možná srnců… Blížíme se k nim a míjíme je. Podle toho, jak jejich řev postupně zesílil, jsme museli projít těsně kolem nich.

Je úplňková noc. Na obloze září sytě oranžový měsíc. Je to velká podívaná. Kam až moje paměť sahá, měsíc znám odjakživa jako bílý. Nyní je tedy zářivě oranžový. Když se dostaneme občas na nějaké odlesněné místo, začínám pochybovat, zda je noc či den. Měsíc září skoro jako Slunce a kolem je světlo skoro jako ve dne. Je to taková trochu mystická atmosféra…
Jakmile však zalezeme do hustšího lesa, vše se rázem výrazně změní. Setmí se a není skoro vidět na krok. Země je namrzlá, takže je chůze o poznání namáhavější než ve dne. Občas někdo z nás uklouzne. Nevidím úplně přesně, kam šlapu.

Pojednou se ozve silný dusot. A chrochtání. Silné a hlasité odfrkávání. Jsou tu divočáci… Jejich zvuk se ozývá ze všech stran. Asi jsme je vyplašili. Trochu dupeme a mluvíme spolu, aby nás průběžně slyšeli. Ozývají se stále další a další. Bude jich určitě několik desítek. Tolik divočáků najednou jsem ještě nikdy nepotkal! Je to velmi zajímavý zážitek. Zvuk divočáků nás doprovází celkem podstatnou část naší cesty.

Později se cesta trochu rozšiřuje a narovnává. Pomalu se přibližujeme k městu. V dálce začínají prosvítat světla.
Uvědomuji si, že jdeme vlastně dost rychle. Chůze je místy kondičně o něco náročnější, než bych byl předpokládal. Občas se mi trochu podlomí nohy. Ujdeme sice jen okolo třiceti pěti kilometrů, ale za podmínek ztížené viditelnosti a namrzlé půdy ty našlapané kilometry docela cítím v nohou.

Do města přicházíme za úsvitu. Míříme na náměstí, a když tam dorazíme, právě najíždí autobus, který můžeme využít k návratu domů. Nastupujeme, dveře se zavírají a autobus se rozjíždí. V tom okamžiku mi Honza říká, že už jsme zpátky v Praze.

Tak to vypadá, že jsme těch cca 40 km ujeli za pár vteřin…

Téměř celý následující den jsem prospal.