Sedím v místnosti. Je nás pět a po chvíli šest začátečníků. K tomu dva asistenti. Vlastně dvě asistentky. Jsem tady dobrovolně. Nemusel jsem sem chodit. Ale přišel jsem. Nervozita, srdce buší, strach. Ale před čím? Co je na tom, postavit se před lidi, přitom dělat, že tam nejsou a povídat si sám se sebou. Reagovat na podněty svého těla. Uvolnit se. Ale … Někde jsem četl statistiku, čeho se lidé nejvíce bojí. První místo „Veřejné vystoupení“. Páté místo „Uhořet zaživa.“ Ale proč?
A je to tady. Máme volný prostor k dispozici. Nikdo se nezvedá. Já rozhodně první nepůjdu. Jsem opravdu nervózní, což mě nepřekvapuje. Pokaždé, když mám veřejně vystupovat, je to vždy stejné. Studené ruce, bušení v hrudi a pocit, že to nezvládnu. Že se něco nepovede, že něco pokazím. Co si o mně budou myslet ostatní? A není to přeci jedno? Je, ale vysvětli to sám sobě. Stejně na mě přijde řada. Stejně to přijde a já budu sám sebou hozen do vody a sám sebe učit plavat. Proto jsem přišel. Ano, jsem tady dobrovolně. Nemusel jsem sem chodit. Opakuji si opakovaně pro sebe.
Jedna z dívek vstala a jde do prostoru. Potom další a další. Nějak mě to tlačí více do židle. Pak sám sebe vidím jít vpřed. Stojím na parketách a dívám se z okna ven. Svítí slunce a topení hřeje. Několikrát rukou přejedu přes radiátor. „Topení topí,“ slyším se říkat. Přecházím ze strany na stranu, něco povídám, sahám si na hruď a cítím překotný tlukot. „Topení topí,“ slyším se říkat. Přecházím ze strany na stranu, něco povídám a jsem ve smyčce. „Topení topí.“ Už to zase říkám. A mumlám. Tři minuty jsou nekonečné. Co tady budu dělat? Měl jsem radši sedět doma u počítače a dělat daně. Proč chce účetní provádět veřejné vystupování? Konec!
Jdu si sednout a padá ze mě tíha okamžiku. Díky příjemným asistentkám Martině a Marcele za povzbudivá slova. (Doufám, že si dobře pamatuji jména.) První kolo máme všichni za sebou. Čeká nás ještě jedno. Nervózní jsem stále, ale kupodivu o trochu méně. Nakonec to nějak dopadlo, ne? Tak proč se bát druhého výstupu? Také to nějak dopadne. A taky dopadlo. Už ani nevím, co jsem říkal. Jen, že topení stále topí a mně je pro změnu horko. Nic zásadního ze mě dnes nevypadne. A já jsem rád, že už to mám za tři minuty, které dle mého názoru trvaly cca minut deset, za sebou.
Překvapivě se určitým způsobem těším na další pondělí. Ale takový pocit mám teď, když už je po všem a pondělí je až za sedm dní. Uvidím, jak se budu cítit, až budu opět sedět na své židli.