„Tak nevím, mám jet, nebo ne?“ tázal jsem se sám sebe. Po celý týden jsem se těšil, že si dnes po dlouhé době vyjedu ne kole, a teď se venku „čerti žení“…  Dívám se z okna. Venku poprchává a hodně fičí, na teploměru asi 8°C. Po chvíli váhání padá rozhodnutí: Jedu! Nasedám tedy na kolo a vyrážím. Každý to má asi jinak, ale já obvykle na začátku nasadím rychlé tempo, abych se co nejrychleji dostal někam, kde ještě neznám nazpaměť každý metr. Dělám to tak i tentokrát: rychle projíždím městem a dostávám se do kopců. Projíždím prvou a druhou vesničkou a už mohu trochu zpomalit.

     Mezitím déšť i vítr zesílily a přidaly se krupky. Nějak zvlášť mi to nevadí – jsem zvyklý a není špatné se s tou nepřízní trochu poprat. Mezitím jsem se dostal již o několik stovek metrů nad město a rychle se blížím k nejvýše položenému bodu mé dnešní cesty. Je to skoro už horské sedlo. Je zajímavé pozorovat, jak se mění příroda – jako bych se v tomto raně jarním období s nabráním nadmořské výšky vrátil o měsíc zpátky. Zatímco ve městě již leccos kvetlo, zde nahoře je možno vidět jen sotva vyrašivší pupeny – chtělo by se říct spíše pupínky…  Překonávám sedlo a následuje cyklistická lahůdka: krásný dlouhý sjezd v serpentinách. Silniční provoz tu není žádný, a proto si to užívám; do zatáček najíždím rychle, a ještě si i naklápím kolo. Kdo to zná, určitě mi rozumí …

     Po delší době přijíždím do další vesničky, která by se dala charakterizovat jako jeden z konců světa… Je tu pár polorozpadlých domů, a jinak nikde nikdo…  Je to zajímavé místo, ale už ho znám, tak tu tentokrát nezastavuji a plynule pokračuji kopcovitou krajinou do další vesnice. Tam narazím na zajímavost: zdaleka viditelný kostelík na kopci. Už dávno v minulosti jsem jej z dálky sledoval při jízdě autobusem a vždy mě upoutával svým tvarem: zdálky mi totiž připomínal raketu připravenou k odstartování někam do vesmíru. Nyní mám tedy poprvé možnost dostat se přímo ke kostelíku. Projíždím vesnicí kolem nějakého parku a dostávám se pod kopec. Vytáhnu kolo po schodech strmě do svahu a už jsem nahoře! Zjišťuji, že kostelík – či spíše poutní kaple – je poměrně nově zrekonstruována. Po krátkém zastavení sjíždím točitou cestou zase dolů. Když opouštím vesnici, vidím na několika místech směrovky ke kapli. Jsem rád, že jsem ji dnes nevynechal.

    Z vesnice sjíždím na hlavní silnici a začínám se stáčet zpátky k městu. Ještě pořád prší s kroupami a dost silně fičí. Ale ani trochu nelituju, že jsem vyrazil. Baví mě to. Teprve když se přiblížím k městu vyloženě na dohled, počasí se umoudřuje a začíná se dokonce projasňovat obloha. Na závěr si ještě dopřávám terénní sjezd k řece po místní cyklotrase, kde si při dojezdu trochu zabalancuju v bahně, a už jsem zase zpátky ve městě. Projížďka se vydařila a mám z ní dobrý pocit.