Její Ríša

Něco mě táhne ven. Pračka hučí, děti křičí, já musím jít. Tenhle pocit už se mi vrací dlouho. Vždycky na chvilku zpátky zapadnu do té krabičky všedních dní, ale v hloubi duše mám nezadržitelný pocit zmaru. Z toho všeho. A když půjdu, tak zmizí. Vím to. Taková je naše dohoda. Z toho všeho znamená pryč od něj. Od Richarda. Před dvanácti lety nepředstavitelná věc. Ale teď? Co zbylo z našeho klidného života na malém městě? Leda tak to maloměšťáctví. Úchylně kouká za každou sukní a sní o něčem, co by ve skutečnosti vůbec nezvládl, ale to on neví a v životě by si to nepřiznal. Architekt. Vyhrál první cenu v televizní soutěži, nahoru vyletěl jako kometa a dolů spadnul jako pytel cementu. A přitom nemusel. No, jenomže to by musel alespoň malinko naslouchat svému srdci a ne jízlivému hlasu své ambiciózní matky, která to nikdy nedotáhla dál, než na vedoucí úvěrářku, co s potěšením komanduje klienty v okresní pobočce malé regionální banky. Pravda, ani ona to neměla v životě lehké, ale kdo měl? A proč by zrovna ona měla ovlivňovat život tolika lidí? Trápit mladé rodiny, co v naivní důvěřivosti touží po domech s bílou omítkou a živým plotem? Každopádně Richard ji nenávidí. Vnutila mu každou myšlenku, představu o jeho životě v její režii. A on jí poslechl. Maminka má vždycky pravdu. Jenomže to s opravdovou úctou nemá nic společného. Poslechl jí, protože to bylo pohodlnější. Vybrala školu, kterou měl vystudovat, zařídila zahraniční stipendium, o víkendech prala a vařila. První dvě přítelkyně mu taky vybírala ona, já jako třetí už jsem se svou samostatností měla mírnou vadu na kráse, ale moje konto a kontakty jí udolaly. No co, až bude doma s dětma, ukáže se ve světle reflektorů její Ríša. Mazánek domácí, ztělesnění slabosti, falešné roztomilosti a morálky. V dětství ho nikdy nepohladila. Od té doby, co mu bylo šest let, se stal nástrojem jejích ambicí. Předurčen pro její úspěch, slávu a zásluhy. Proč si tohle nepromítla do svého prvního syna, je záhadou. Vždyť prvorozený by se na to hodil líp. Jenže Vincent na to byl příliš neuchopitelný. V osmnácti si sbalil a za dva roky poslal jediný pohled z Austrálie. Milá mami, mám se nádherně a jsem svobodný. Konečně. Už na mě nečekej. Život je mi přednější. Pozdravuj Richarda. A dej mu pusu, alespoň za mě.

Jdu po polní cestě a myslím na tohle všechno. Jak jsem to mohla tolerovat? Před dvanácti lety byl Ríša ještě milý, trochu nesmělý třicátník. V kurzu kreativního vaření se na mě smál a mezi řečí naznačoval, že se chystá usadit a že bychom to mohli dát dohromady. Omyl! Jenomže to jsem nemohla tušit, že plní jen jízdní řád stanovený jeho matkou. Tenkrát mi imponovalo, že se toho nebojí a že má takový rozumný nadhled. Houby. Jen pekelně dokonale promyšlená strategie. Bývalá modelka a teď úspěšná podnikatelka s realitami, to je přece výborná image. A když je jí třicet dva, nemá děti a touží po nich, ale i po uznání, kdo jiný by jí měl imponovat, než skoro stejně starý typ Richard, značka ideál a skvělá budoucnost?

Z pole omamně voní dozrávající obilí, vůně venkova a slunce, jakou už dlouho cítím i v sobě, ale prožívat jí nemůžu. Maximálně o víkendech, kdy hrajeme golf na některých od Prahy vzdálenějších hřištích, zasazených do krajiny polí a luk. Jinak vysedáváme v kavárnách a galeriích, o kterých se mluví, abychom byli vidět a bylo o nás taky mluveno. Společenská prestiž. Je mi z toho na blití. Kdyby to aspoň k něčemu vedlo. Ale obhajovat projekty, které narušují tvář města a ještě se staví na zbytcích zeleně… Škoda mluvit. Stejně to zní jako klišé.

Kdyby mě měl aspoň rád. Ale to mu do jízdního řádu matka nenapsala. Je prázdnou nádobou, chrastí v ní jen prach a navátý smetí. Nemiluju ho. I sympatie vyprchaly. A s představou se žít nedá. Jdu pryč. Ty děti křičely od sousedů. Jsem volná.