Putuji krásnou krajinou. Jsem na cestě a procházím bujnou vegetací. Kousek dál teče řeka. Všude hojnost, rostliny a květy. V dálce modré kopce.
+++
Najednou je u mě muž, který mi není vůbec příjemný. Je zřejmé, že mě zajal. Jeho podoba se každou chvíli proměňuje. Jednou je v obleku z levného materiálu a slámovými ulízanými vlasy jako ze sedmdesátých let. Působí suše jako nějaký účetní. Jindy vypadá jako kulaťoučký dělník s akné na tvářích a ošklivým knírem. Vzal mi všechny mé věci a nechce mě od sebe pustit. Myslí si snad, že tohle je normální vztah? Asi ano, přesvědčuje mě dokonce, že mezi námi není až tak velký věkový rozdíl. Říkala jsem přece, že osm let je normální a tohle je jen o trochu víc. Je starší než já. Nelíbí se mi ani v podobě účetního, ani v podobě dělníka. Nechci ho. Vymýšlím, jak uteču.
+++
Došli jsme do betonového města. Procházíme domy a nízkými restauracemi. Všechno vybetonované. Před restauracemi jsou velké stoly a lidi tam večeří. Zamísíme se k jednomu obsazenému stolu. On je stále nablízku a nenechá mě vzdálit se.
+++
Doufám, že bude mluvit s těmi lidmi a snad bude trochu nepozorný. Uteču mu, nebudu s ním ani zanic! To se mi taky podaří. Utíkám a probíhám několikapatrovým domem. Najednou vidím pootevřené dveře od jednoho bytu. Snad se tady zachráním! Když jim řeknu, co se mi stalo, určitě mi poskytnou úkryt. Vběhnu do toho bytu. V bytě je také muž. Je samotný a leží v kuchyni na posteli. Je nešťastný a zoufalý. Vypráví mi svůj příběh plný bezmoci. Je příliš slabý na to, aby mě uchránil. Vydává mě únosci. Obě jeho podoby na mě čekají před domem samostatně – i ten ulízaný účetní, i dělník s knírem. No, jsou tu s nimi i další, celá skupina tu na mě čeká. Stojím uprostřed jejich kroužku. Je to prostě tak. Jsem v zajetí a nemůžu se z toho dostat.
+++
Pak jdu na betonovou plochu. V betonu zeje díra. Můj únosce vězí v té díře za hlavu. Jeho tělo nevidím, to už se propadlo dolů. Vidím jen obličej, který na mě bez ustání mluví u mých podrážek. Položím mu dlaň na obličej a trochu zatlačím. On padá do hloubky. Proraženou dírou v betonu vidím obrovský prostor – sluncem prosvícené údolí prorostlé bohatým rostlinstvem. Do toho prostoru se propadl. Zabije se.
+++
Přichází policistky a vyčítají mi, proč jsem si v době únosu nezablokovala své karty a přístupy, mohl je po celou dobu někdo zneužít! Odpovídám, že to jsem vážně nemohla, jak bych to proboha mohla zařídit? A ať se nestarají. Já teď půjdu s Janem ty věci, které s únoscem do údolí spadly, najít. Jan je v té rozlehlé krajině určitě najde.