Vracím se na místo, kde jsem již jednou byl – asi tak před měsícem. Jdu polní cestou mezi namrzlou trávou. Je časné dopoledne, doposud byla všude mlha. Tu se však mlha začíná pomalu, ale jistě rozpouštět. Mezi ní se objevuje sluneční svit. To je podívaná… Slunce nabývá obrovských rozměrů. Tak velké Slunce jsem ještě nikdy neviděl! Blížím se k němu. Blíž a blíž. Jsem až u něj – a…

Vstupuji do něj – dovnitř. Nepálí, ani trochu. Krásně, příjemně hřeje. Je mi dobře. Nyní jsem obklopen Sluncem ze všech (světových) stran. Uvědomuji si, že s ním jsem zajedno. Ano, napadá mě, tady jsem doma! Konečně doma. Mám jít někam dál? Pak je tedy vedlejší, kam to bude. Je to podružné, protože to Slunce si s sebou nesu kamkoli. Splývám s ním. Už není zapotřebí nic hledat. Slunce je tu. Bylo tu vlastně vždycky. Jen jsem o tom dříve nevěděl (a vlastně mě to dříve ani nenapadlo, že tu je).