Mladší syn má rýmu. Díváme se všichni na film. On neustále smrká, strašně nahlas. My ostatní se na sebe díváme: on asi nikdy neměl rýmu? On je opravdu málokdy nemocný, naštěstí. Rýmu možná měl, ale jen párkrát. První antibiotika měl v deseti letech a prášek neuměl spolknout, lítal mu v puse a nechtěl do krku, on nevěděl vůbec jakým způsobem mu pomoct. Teď má rýmu. Chce se jí zbavit neustálým smrkáním? Smrká bez přestání. Na stole pyramida kapesníků přeložených napůl, pak na čtvrt a pak ještě jednou. Nezmuchlá kapesník jako všichni ostatní lidi, překládá ho geometricky. Zasměju se a on se hrozně rozčilí: tak jak to mám skládat? A smrká a smrká.

xxx

Cestou z města nebe plné vláhy. Mlžná clona před modrými mraky. Roztrhlou oponou září slunce. Brzy přijde soumrak. Aprílové nebe zajímavé a plné dějů. Rozhlížím se a polykám všechny barvy světa po dlouhé zimě. Tmavě modrou. Zářivou zelenou široko daleko. Sluneční zářivou. Vlhko. Lehce chladno. Úrodno. Šťavnato. Plno příslibů.

xxx

Navečer připravím těsto na vafle. Starý waffelautomat máme z doby, kdy se protrhla železná opona, první výrobek přivezený poté ze Západu. Funguje stále. Ne jako myčka nebo toustovač zakoupené v posledních letech. Na slabounko nakrájená jablka a skořici přidám do těsta. Když se sejdeme všichni, manžel vyrábí vafle, ostatní jedí. Těsto za chvíli dojde. Manžel se ptá: Ty jsi zadělala poloviční dávku? Říkám, že ano. Manžel: Ty bys mohla vařit pro trpaslíky, ti by z těch tvých porcí byli nadšení!