Poslední píšťalka

Nejsem žena. Jsem muž.

Jsem mladý, však hubený a zesláblý jako starec. Den co den se trmácím s postupně se zmenšujícím vojskem dalších, hladových a zoufalých mužů. Jediné, co mě drží bdělého, je přátelství s Edgarem.
Právě sedí na velikém kameni a cosi vyřezává ze dřeva.
„Příteli,“ naklonil jsem se k němu.
Zrovna jsem se vrátil od potoka, kde jsem se snažil trochu omýt. Většina ostatních vojáků spí, několik jich sedí u ohniště a stahuje kousky masa z narychlo ulovených krys. Došly zásoby. Velitel opět prohlásil, že nás čeká poslední bitva. Poslední setkání s nepřítelem, který se podle zpráv zvědů blíží k několik mil vzdálenému údolí. Nikdo už dávno neví, proč bojujeme. Neměli jsme na vybranou. Do naší vesnice, odkud pocházím, přijeli vojáci a pod hrozbou vypálení domů nás sebrali. Bojujeme za krále, za Boha a ve jménu vlasti. Ale nikdo se nás neptal na naši vůli. Možná… možná jsme se měli vzbouřit, kdo ví?!
„Co to vyřezáváš?“ ptám se Edgara.
Vzhlédl ke mně, povadlý úsměv ve tváři: „Píšťalku, pro Johna.“
Sedl jsem si k němu a pozoroval na jeho práci. Prsty má sedřené do krve. Je to jen pár dní, kdy jsme snad zázrakem zvítězili nad nepřítelem. Nad neznámým nepřítelem.
„Až se vrátím domů, nechám Johnovi ušít nový opasek.“
Edgar se automaticky dotknul boku svého opasku, u kterého nosí pochvu s mečem. Vedle něj má tajnou kapsu, do níž si ukládá peníze. Žold. Poplatek za riskování vlastního života. Almužnu za strach. Jenže, co nám zbývá?
„To víš, že jo. Určitě.“
Lehnul jsem si na trávu a díval se k obloze. Kručí mi v břiše, ale krysy jsem odmítl. Jakoby to Edgar zaslechl, řekl: „Příteli, měl jsi je alespoň ochutnat. Musíš nabrat sílu!“
Mluví se mnou jako se svým tříletým synem. Nebo už sedmiletým? Stále věří, že se ještě shledají. Stále doufá. Na mě nikdo nečeká. Nemám nikoho, kromě Edgara.
„Pojď, půjdeme spát.“
Lehl si vedle mě. Už dávno nevnímáme zimu ani vedro. Je nám to jedno. Oba vzhlížíme k obloze, je černá a na několika místech svítí hvězdy. Pane Bože, prosím tě, opatruj nás… opatruj nás… opatruj nás…

Celé ráno jsme vyklízeli tábor. Sotva jsme dokončili práci, přispěchal posel na koni a zvěd, zavolal na velitele: „Jsou rychlejší, než jsem čekal. Blíží se. V poledne sem určitě dorazí!“
„A kolik jich je?“ zeptal se velitel. Statný vykulený silný muž, který se právě složitě oblékal do brnění. My brnění nemáme. Máme jen pár starých mečů a štítů pro krytí.
„Myslím, že kolem pěti set.“
A nás je sotva dvě stě.

Velitel nás svolal a vydali jsme se na cestu. Během pochodu nesmíme mezi sebou hovořit. Několik jezdců a několik pěšáku, mezi nimi i já a Edgar.
„Jsi hlupák!“ zašeptal Edgar těsně před tím, než jsme zaslechli blížící se dav nepřítele.
„Proč?“
„Měl jsi sníst tu krysu!“
Edgar se mě pokaždé snaží rozesmát. Před bitvou máme vždycky strach. Nikdy totiž nevíme, jak dopadne. Naučili jsme se po letech spolu příliš nepřátelit, protože spousta přátel padlo. Dnes slunce žhne, je bezvětří a dusno. Ocitli jsme se na rozsáhlé planině, na jednom konci doutnal les a za ním… černota… zřejmě vyhořelá vesnice. Tudy tedy museli jít… Naše vojsko však není lepší. Muži se chovají jako zvířata. Za krále a za Boha jsou schopni vyplenit vesnice, znásilňovat ženy a mučit děti. I já jsem… zvíře. Jako bychom se chtěli pomstít neznámému králi a neznámému Bohu za strach, který se ani pod nejsilnějším vzezřením nedá zapřít. I nepřátelé bojují z rozhodnutí mocných. Bojují za svého krále a za svého Boha. Kam se dnes poděl skutečný Bůh?
„Takový hnus bych v životě nepozřel!“ odvětil jsem Edgarovi a ten se lehce pousmál.
Zem duní čím dál tím víc zřetelněji. Blíží se. My se blížíme k nim. Aniž bychom dostali povel, začali jsme jako jeden muž řvát a běžet. Běžet pro možnou smrt.
Cítím pot davu, nejeden vlastní voják do mě strká, ale na to jsem si dávno zvykl. Běžíme a ti v prvních řadách se střetávají s předními řadami nepřítele. Bijeme se hlava nehlava. Málo vnímáme, kdo je nepřítel a kdo je s námi. Snad jen… všiml jsem si, že nepřítel má zachovalejší oblečení než my, z našich uniforem se dávno, dávno stalo několik špinavých roztrhaných hadrů, co musí pokrýt části těl. Většina z nás nemá ani štít. Ozývá se tlukot zbraní, výkřiky a pády. Vidím-li tělo, biji se s ním, dostávám první rány, škrábance do zad a do ruky. Upadl mi štít, chci ho sebrat, ale najednou cítím průnik pod pravými žebry, ne, je to na kříži, kousek nad opaskem. Někdo zezadu… Padám k zemi. Ležím. Chci vstát a snažím se prsty dotknout půdy. Podepřít se a zvednout své tělo. Nohy znehybněly. Co se to děje? Upadám do… upadám do…
Náhle, jako bych stál sám nad sebou. Co tu děláš, chlapče? Kam se poděl smysl tvého života? Znáš ho? Dunění, dunění, dunění. Kopyta, lidská chodidla, nejedno přešlo přes moje tělo. Tma. Dýchej, ozvalo se. Snažím se, cítím šílenou bolest na hrudi. Proč na hrudi?… Snažím se zvednout víčka. A znovu upadám do spánku.
Je ticho. Cítím pach krve, dusivý pach mrtvých těl, co tak dobře znám. Jsem ještě na živu? Chci otevřít oči. Něco mi leze po tváři. Skrz víčka se snažím podívat… vidím jasnou modrou oblohu a černou šmouhu, asi mravenec, co mě šimrá pod okem. Ta bolest se nedá vydržet. Ležím na zádech, snažím se odhadnout, jaká mám zranění. Trochu zvednu hlavu, dívám se, asi od ramen mi stéká krev. Nade mnou přelétl černý pták.
„E… E… Edgare?“
Ne, nejsem mrtvý, musím… Prosím paže o sílu, no tak, zvedněte mě. Přetočil jsem se na bok.
„Edgare?!!!“
Okolo leží desítky těl, v dálce slyším dusot odjíždějících vojáků. Nechali nás tady. Žádné ohledání, žádná pomoc raněným. Možná… možná si myslí, že jsme všichni mrtví. Možná jsme všichni mrtví. Zahlédl jsem muže, který se podobá Edgarovi. Příteli! Pomalými pohyby se snažím k němu doplazit.
„Edgare!!!“ Ne, to není on.
„Lockere!“ zaslechl jsem z druhé strany známý hlas.
„Edgare!!!“
Znovu se snažím doplazit k příteli. Na malou chvíli mě zaplaví radost. Je tu. Je tu se mnou.
„Mám… mám tu někde?“
Edgar je celý rudý.
„Co… co hledáš?“
„Lockere, dáš Johnovi tu… tu…. píšťalu?“
Už jsem nemohl dál. Svalil jsem se vedle něj, jeho hlava se dotýkala po straně mé.
„To víš, že jo, kamaráde…“
„Děkuji… řekni mu…“ Ticho. Ticho?
„Edgare? Edgare?“ Najednou se mi chce plakat. Naposledy jsem plakal jako chlapec…. Néééééé!!
„Edgare!!!“
Neslyším žádný pohyb, cítím silnou bolest, ale je jaksi daleko, vzdálená. Je vedro, snad, a všude samá modrá. Vidím letět hejno… hejno… hejno havranů. Jeden přilétl až na můj obličej, je tak blízko, že mu vidím do oka. Černý pták. Ne, už ne…
Bože můj, kam jsi mě to poslal. Bože můj, buď ke mně milostiv. Ochraňuj mě, ochraňuj Edgara a jeho rodinu… Bože můj… Bože….

… odpusť…

Odešel jsem i s přítelem.

Co všechno si pamatuje naše malá modrá planetka? Co všechno po nás chtěl Bůh? Byl to skutečně ON? Těžko. Staré lidské omyly vryté do paměti Země. Vryté do paměti našich předků… i naší.

Malý chlapec sedí na pařezu v lese a ořezává dřívko.
„Ach, Johne, mohl bys…“ ozve se jeho matka. Slabá, vyhublá žena s dlouhými havraními vlasy se pomalu šourá po cestě. V rukou nese těžká vědra s vodou.
„Ano mami,“ John vstal, přiběhl k matce a odebral jí zátěž.
„Jsi hodný. Co jsi to…“ podívala se na něj, „Co jsi to vyřezával?“
„Píšťalku.“

Vše, co se kdy stalo, je tu s námi.
Vše, co se kdy stane, je v našich rukách.
Zná tíhu věder plných průzračné vody,
avšak nosí s sebou vůni lesa.
Naše zodpovědnost.