Opilá

OPILÁ

Já snad opiju se vlastním štěstím
než na dně sklenky zjistím,
že ještě nespím,
že nedýchám Ti do polštáře
a nečtu verše z tvojí tváře.

Jsem šťastná, ale ne na klíček,
tak zavaž už můj střevíček,
ať vrhnu se Ti do náruče,
uslyšíš, jak mi srdce tluče,
pro štěstí a pro tu lásku,
co neodešla na procházku.

Štěstí není muška zlatá,
já zas nejsem zrovna svatá,
když z rozevláté letní záře,
svádím muže, sukničkáře.
Lákám je do svých sítí vlahých
a cítím vůni všech těl nahých…

Ne. Jsem šťastná, ale ne z rozkazu,
u srdce nemám námrazu,
jen občas slzí rybníček,
to z hořkých tvojich slovíček.
Jak hrozná jsem a nevděčná,
za všechna rána společná.

Máš pravdu a já šťastná jsem,
že tohle spolu unesem.
Že západ slunce na zápraží
tajemství naše neobnaží.
Že lehnem si a naše vášeň
skončí už tuhle zpitou báseň.
(Šťastná, opilá).

Napsat komentář