Kamarád, pochodující vedle mne mi zašeptá ústy, schovanými za límcem kabátu: „Kdyby nás teď viděly naše ženy! Snad se jim v jejich táborech žije lépe. Snad netuší, jak se daří nám! Tu před sebou vidím obraz své ženy. Zatímco klopýtáme kilometry daleko, brodíme se sněhem nebo uklouzáváme na zledovatelých místech, vzájemně se podpíráme a zvedáme a vlečeme dále, nepadne již ani slovo. Víme však, že každý myslí v tuto chvíli na svou ženu. Čas od času pohlédnu k nebi, tam kde blednou hvězdy, nebo tam, kde za černou stěnou mraků začínají ranní červánky. Ale můj duch je nyní plný postavy, kterou držím pevně v podivně živé představě, jakou jsem v normálním životě nikdy nepoznal. Hovořím se svou ženou. Slyším, jak odpovídá, vidím, jak se usmívá, vnímám její vyzývavý a povzbudivý pohled, zářící více než slunce právě vycházející. Tu mnou proniká myšlenka, že poprvé ve svém životě zakouším pravdu, kterou mnozí myslitelé vytěžili ze svého života jako vrchol moudrosti, a mnozí básníci opěvali, že poslední a nejvyšší, k čemu se lidské bytí může povznést, je láska. Nyní chápu smysl toho, k čemu jako k poslednímu a nejvyššímu dospělo lidské myšlení, dychtění a víra: vykoupení tvorů láskou a v lásce! Chápu, že člověk, kterému v tomto světě nezbývá již nic, může být šťasten alespoň ve chvílích, kdy je v njehlubším nitru oddán obrazu milovaného člověka.

Viktor Emanuel Frankl
Člověk hledá smysl