Pojem o čase

Už ani nevím, jak dlouho tady v tý tmě trčím. Je mi zima, mám hlad a taky žízeň. Jak dlouho vlastně člověk vydrží bez pití. Jak dlouho bude trvat, než budu muset otevřít první lahev? Je zvláštní, jak člověk ztratí pojem o čase, když nic nevidí. Nejhorší na tom všem je, že jsem se do téhle situace dostal úplně sám.
Po rozvodu jsem se rozhodl, že se přestěhuju z Prahy na venkov. Celý život jsem o tom snil, ale práce, manželka a zodpovědnost vůči dětem byly natolik pádnými argumenty, že jsem se k tomu nikdy nerozhoupal. Dospělým dětem teď už příliš chybět nebudu a manželce teprve ne. Štěstí se na mě usmálo, světe div se, hned napoprvé. Dům, který jsem mezi inzeráty našel, byl nejen v dobrém stavu, ale i za skvělou cenu. Paní, co ho prodávala, říkala, že manžel má nějaké vážnější zdravotní problémy, že ho brzy čeká operace, a že na prodej tudíž velmi spěchají. Ten dům měl všechno, co jsem si kdy přál. Velkou zahradu i s malým kouskem lesa, prostornou půdu na sušení sena pro králíky a chladný, tmavý a hlavně bezpečný sklep, se železnými dveřmi a několika zámky a velkou bezpečnostní závorou, kde budu moci uložit svou a rozsáhlou sbírku vín. Vína jsou mojí velkou vášní. Zdědil jsem ji po otci. Stejně jako několik těch nejvzácnějších lahví. V bance vín byly tyto skvosty sice v bezpečí, ale pekelně draze zaplaceném. Zajásal jsem tedy, když jsem zjistil, jak ideální podmínky pro jejich uložení budu v novém domě mít. Děti si ze mě často utahovaly „mnohem lepší by bylo, kdybychom ho společně vypili“. „Tohle víno už se nejspíš ani pít nedá a jednou budete rádi, že Vám po mě něco zbude“, říkával jsem s úsměvem.

Dům stál navíc i docela stranou vesnice. Kdyby naproti přes cestu nestál ještě jeden takový starší menší domek, dalo by se dokonce mluvit o samotě. Nenašel jsem na svém novém obydlí jedinou vadu na kráse a tak jsme si s milostivou paní plácli.

Jsem vášnivý myslivec a místní spolek mě přijal bez výhrad. Tedy téměř bez výhrad. Václav Skopec a jeho Azor, statný vlčák v nejlepších letech, na mě vrčeli hned od začátku. Když jsem pak zjistil, že právě této dvojici patří onen dům přes cestu, cena toho mého, už se mi nezdála tak výhodná. Oba dva totiž kradli. Kradli úplně všechno, co jim přišlo pod ruku. Přesněji řečeno, kradli všechno, co bylo moje, a co jim přišlo pod ruku. Azor nejspíš slepice, králíky, ale taky třeba oběd z talíře, když jsem si šel do lednice pro pivo. A Skopec? Ten pak všechno ostatní. Dřevo, hrušky, brambory, kola od auta nebo třeba zahradní nábytek. Kdy a jak to dělali, nevím. Nikdy jsem je při tom nechytil. Zajímavé ale bylo, že od té doby, co jsem se nastěhoval, se jim nebývale dobře vedlo. Jednou až dvakrát týdně měli k obědu pečeného králíka nebo slepici na smetaně, a to i přesto, že oni dva žádná domácí zvířata neměli. V zimě topili jako o život, ale nikdo jim žádné dřevo nepřivezl. Skopec vykládal, že si pro něj dojel sám, protože se letos plácl přes kapsu a poprvé ve svém životě si pořídil zimní pneumatiky.

Když jsem jednoho večera práskl v hospodě do stolu se slovy, že už toho mám dost, že mě nebaví přihlížet, jak se mi všechen můj majetek ztrácí před očima a jak bez vlastního přičinění zaopatřuji vedlejší dům, Skopec po mně ošklivě vyjel. „To si ze mě děláš srandu, co si to dovoluješ, máš nějaký důkazy, to by mohl říct každej, hele ještě jednou a nasypu ti broky do kožichu, náplavo“. Přišel mi trochu směšný, jak tam stál s rukama v bok, s obličejem zkrouceným vzteky a bradou nepřirozeně vystrčenou směrem ke mně. Ale ovládl jsem se a jen velmi lehce jsem se pousmál nad tou jeho drsnou řečí. Byl jsem však v celé hospodě jediný. „S Vaškem nejsou žádný žerty, ten co tu byl před tebou, se taky smál a skončil v nemocnici. A i když jde snad i na nějakou operaci, už nikdy nebude pořádně chodit. Představ si, nějaká zbloudilá střela mu prolítla kolenem přímo na jeho, teď tedy tvé, zahradě. No jo, tam co máš ten malý lesík. To víš, je to tu samej myslivec, to se může stát každýmu z nás“, říkali chlapi u stolu a já se smát přestal.

No a pak se to stalo. Jednou jsem seděl na posedu a čekal škodnou. Ta liška roztrhala v lese, na co přišla, už se nám to přestávalo líbit. Občas sem v podvečer chodí číhat na zajíce, tak já si tu pro změnu počíhám na ni, říkal jsem si. Jestli to bylo tím šerem, nebo jsem přemýšlel, co mi právě Skopec odnáší ze zahrady, když tu sedím, nevím. Zkrátka, jak se něco mihlo v poli, vystřelil jsem. Mušku mám pevnou už od mládí, takže šance, že bych minul, byla minimální. Slezl jsem tedy klidně dolů a s pocitem dobře vykonané práce se šel přesvědčit, že milá liška dopytlačila.

Krve by se ve mně nedořezal, když jsem zjistil, že místo ní, leží v poli úplně tuhý Azor. „Tak tohle je teda průser“, procedil jsem skrze zuby a přemýšlel, jak z toho bez vlastní újmy ven. Když není mrtvola, není zločin, napadlo mě. Vzal jsem Azora na záda a až úplně vzadu mého domu, tam u lesíka, jsem přelezl svůj vlastní plot. Psa i pušku jsem hodil na zem a šel do kůlny pro lopatu. Všechno jsem dělal po tmě, abych nevzbudil sebemenší podezření, ale … Znáte ten pocit, když máte pocit, že s vámi v místnosti někdo je, i když ho nevidíte? Tak přesně tenhle pocit jsem já v tý kůlně měl. Co jsem ale neměl, to byl čas se tím zabývat. Nahmatal jsem lopatu a šel zpátky do zahrady pohřbít Azora. Když už jsem měl tu jámu skoro vykopanou a říkal si, že jsem z nejhoršího venku, zaslechl jsem za sebou pomalé kroky. Bylo mi naprosto jasné, kdo za mnou stojí, a tak jsem se pomalu otočil. Pohled do Skopcových očí byl tím nejstrašnějším, co jsem dosud ve svém životě viděl. Jeho nenávist byla tak neuvěřitelně děsivá, že jsem na několik vteřin doslova ztuhl strachy. Využil toho okamžitě. A byl to on, kdo první držel v ruce mou flintu. Pud sebezáchovy mě naštěstí téměř hned zbavil strnulosti. Vyrazil jsem neuvěřitelnou rychlostí k domu. Otevřel jsem hlavní vchod a na několik vteřin zaváhal. V hororech je tím největším nesmyslem, když oběť běží na půdu, blesklo mi hlavou a tak jsem seběhl po schodech do sklepa. Byl jsem na sebe i v té šílené chvíli pyšný. Můj sklep s vínem, vždyť je to vlastně spíš trezor. Geniální skrýš před tím šílencem! Není tady jediné okno, kterým by mě mohl sejmout. Dveře jsou železné, nemá šanci se za mnou dostat. V rychlosti jsem vytáhl klíč a strčil ho do zámku zevnitř, cvak. Kolikrát jsem si říkal, že ho tu nesmím zapomínat. Jde o takové bohatství a zloděje mám jen kousek přes cestu. Ještě štěstí, že jsem byl takový lajdák. Zhluboka jsem si oddychl. V tom jsem přes Skopcův ďábelský smích uslyšel, jak zvenčí zapadla těžká bezpečnostní závora, cvak. A pak ještě klapl vypínač, cvak. V tu chvíli byla ve sklepě úplná tma, a když dozněl Skopcův smích, nakonec i ticho. Je vážně zvláštní, jak člověk ztratí pojem o čase, když nic nevidí.