Začátek chvějivého máje. Scházíme se na pracovní večeři v restauraci u Pražského hradu. Sedíme v salonku v prvním patře, stará okýnka na všechny strany. Z mého místa u stolu vidím na věže Hradu. Za nimi se rojí mračna. Těším se na déšť po horkém dnu.  Deštník nemám, nechtělo se mi ho táhnout. Jenže se ještě potřebuju vrátit do práce. Liják se spustí zrovna, když se zvedám od stolu. V rozložité restauraci pobíhá vícero číšníků. Prvního se zeptám, jestli mi půjčí restaurace deštník. Došla bych s ním k autu a pak autem zajela k restauraci ho vrátit. Jde hledat deštník. Vrací se, že žádný nemají. Pak se ptám dalšího, ten jde hledat i do přízemí. Taky nenajde. Kroutím hlavou: restaurace jako vaše nemá ani deštníky pro hosty na půjčení? Dívají se k jakési skříni, že kdysi tam prý deštníky mívali. První číšník krčí rameny a odchází. Ten druhý cítí povinnost mi nějak pomoct. Navrhuje: co kdybyste chvíli počkala, až to přejde? To se mi nehodí. Potom: Co kdybych šel s vámi a podržel vám něco nad hlavou? Moc nechápu, co myslí, tak říkám, že to prostě přeběhnu. Zmoknu a v práci potom uschnu. On se nedá a dostihne mě u východu s bílým ubrusem: Takhle vám to podržím nad hlavou a vy si to na druhé straně přidržte. Chvíli se bráním, ale on naléhá, že mám tenké podpatky a dlažba v ulici dolů z kopce klouže, že prostě půjde se mnou. Drží mi bělostný ubrus nad hlavou a pořád mi připomíná, ať našlapuju opatrně. Ještě se za mnou dívá, dokud nenastoupím do auta.

xxx
Máme v domě myš. Je aktivní zejména v noci a budí nás chroustáním sádrokartonu. Máme i pastičku, do které manžel nastražil topinku tak, jak mu to poradili v železářství při koupi pastičky. Protože topinku prý myši milují. Naše myš si topinky nevšímá. Je to moderní myš. Vyráží v noci do kuchyně a šplhá na kuchyňskou linku pro chlebíček z extrudované rýže.

xxx
V rozhovoru na kosmetice dostanu v jakési souvislosti otázku, kolik je mi let. Zarazím se a uvědomím si, že v jednom bodě svého života jsem přestala přesně vědět, kolik mi je. Při takových otázkách musím vzít aktuální rok a rok svého narození a odečíst ta dvě čísla. Nechce se mi to teď dělat. Řeknu prostě nějaký věk s proviněním, že si ubírám. Následně v duchu ty dva letopočty odečtu. Zjistím, že věk, který jsem řekla, jsem ještě nedosáhla. Momentálně je mi o jeden rok méně. Pak to zase zapomenu. Snad to není proti ničemu, že vnímám svůj věk tak nějak přibližně?