Ten dům si pamatuji z dětství, chodili jsme kolem něho cestou do lesa. Ani nevím, komu dnes patří a nikdy tam nikoho nevidím.
Dostala jsem pozvánku na večírek. Jsem překvapená, že se to má konat právě v tom domě. Majitelé dům prý začali pronajímat na různé typy akcí. Docela se tam těším, i když nikoho z účastníků důvěrněji neznám. Vydávám se tam. Cesta vede nejdřív do kopce. V ulici, do které mířím, vidím vysokou zeď pomalovanou neuvěřitelnými barvami. Co to je a kdo to maloval? Stojím u té zdi a ani se mi nechce dál. Fascinovaně zírám na obrazce, spirály a hady. Hundertdwasserovské vzory, barvy a pestrost, ve kterých převládá červená. Je to červená plodů, malin, bobulí a hojnosti. Původně šedá zeď je teď zakrytá nádhernými obrazy, ze kterých přechází zrak.
Jak tam stojím, zahlédnu kousek dál kočkovitou šelmu. Vykračuje sebejistě a ladně. Podle těla by to mohl být gepard. Nemá skvrny na srsti, ale možná je to ještě mládě? Ale přece i mláďata už mají ty skvrny na srsti? Tenhle skvrny nemá, je jednobarevný, medově hnědý. Podle pohybů a jemnosti bych řekla, že to bude samička. Pohybuje se směrem k domu.
Dorazím do domu, je plný lidí. Gepard už je mezi nimi. Někteří z účastníků se s ním mazlí jak s domácím mazlíčkem. Je to příjemné na pohled, ale já si plně uvědomuji, jak moc to může být nebezpečené. Velká kočka si bude dělat, co se jí bude chtít. Teď se jí líbí mazlení, za chvíli může někoho roztrhat. Přesto se zamíchám mezi lidi a bavím se dobře.
Najednou mě oslovuje neznámá žena. Je moc smutná. Dívá se na mě vyčítavě. Proč prý jsem na ni byla tak přísná? Vůbec nevím, o čem mluví. Říká, že je moje sestra. Je výrazný typ, má tmavé oči a vlasy, věk se vůbec nedá určit, není ani mladá, ani stará. Dost mě to mrzí, že jsem na ni byla přísná. Nemůžu si ale uvědomit, kdy a za jakých okolností, vždyť jsem až dosud o ní nevěděla. Jde ode mě pryč.
Potom venku ji potkávám zase. Mluvím na ni, ale odchází, nemůže mi to prominout, že jsem na ni byla tak přísná. Pak ale změní názor a vrací se ke mně. Jsem tak ráda, že mi to odpustila. Cítím se šťastně. Pravděpodobně je to dcera mého táty, který s námi nežil, to je možné. Mám takovou radost, že se na mě už nezlobí a vnímám svou silnou vazbu k ní. Její oči jsou nádherně zářivé a hluboké. Obdivuji její klenuté obočí a výrazné lícní kosti. Je to kráska.
Kolem nás proběhne známá drobná šelma. Dojem drobnosti vytváří především jeho – nebo spíš její – malá hlava. Musí to být gepard podle té hlavy. Pomyslím, že vypadá hodně křehce. Je mi moc sympatický.