Chvátal jsem potemnělou ulicí a v hlavě mi přeskakovaly myšlenky, ztrácely se a zase objevovaly. Rychlost jejich posunů se zdála oproti rychlosti mé chůze neskutečná. Většina lidí už spokojeně odpočívala ve svých příbytcích a jejich pohodu naznačovala osvětlená okna domů. Možná jsem v tuto chvíli jediný, kdo je strachem bez sebe a komu život právě probíhá před očima. Nebo spíše pod nohama. Do dnešního dne členem skupiny spokojených a spořádaných občanů, věrný svému městu, řádu, radě. Do dnešního dne, než u mých dveří zazvonila Eva a sdělila mi tu zprávu.
Začalo pršet a kapky deště překotně bubnovaly do mé hlavy, jakoby se snažily vymlátit ty černé myšlenky, kterými jsem byl zaplněn. Co teď se mnou bude? Dostanu se bezpečně z města? Stihnu ten zpropadený vlak? Už teď jsem nabíral zpoždění. Zdržela mě naše domovnice, když jako obvykle šmírovala ze svého posedu v prvním patře. Pokud jsem chtěl projít ven, či do svého bytu, musel jsem přes dvůr. Její loviště. Její zdroj informací, pomluv a klevet. Tentokráte mě přistihla s kufrem a vystrašeným obličejem a hned spustila.
„Kampak takhle na noc? A co ten kufr?“ vyhrkla z okna dříve, než okenice bouchly o zeď domu.
„Asi bude pršet,“ pokračovala ve svém monologu.
Co bych jí vysvětloval, ještě by mě udala. Mlčky jsem prošel kolem ní.
„Zase nám nevyvezli popelnice. A ve čtvrtek nepoteče voda. Už mám nahlášenou odstávku.“
Rozhodl jsem se jí odpovědět, abych uchlácholil její zvědavost.
„Jedu na pár dní za strýcem mimo město. A díky za zprávu o vodě.“
Stačilo to na to, abych zmizel z jejího zorného pole a prošel hlavními dveřmi do tmy nejistoty. Něco ještě volala, ale vzdálenost mě uchránila jejích slov.
Ještě dvě ulice a budu na nádraží. Kolem projelo černé auto. Srdce se mi rozbušilo a nohy začaly dřevěnět. Jdi! Jdi! Povzbuzoval jsem sám sebe. Auto zmizelo za rohem ulice a já si oddechl. Snad o mně nevědí. Snad se můj útěk povede. V kobkách prý nikdo nevydrží déle než tři dny. Nikdy jsem zavřený nebyl, jen z doslechu vím, že každého zlomí. Cítil jsem se zlomený už teď.
Zabočil jsem vpravo a vstupní brána nádraží na mě zasvítila nadějí. Venku hlídkovali dva vojáci. Přísným okem dlouze prohlíželi procházející. Já byl jedním z nich. Minul jsem je se sevřeným žaludkem a bílými klouby od toho, jak jsem pevně tisknul kufr. U okénka s lístky nikdo nestál. Starý pán s kšiltem a brýlemi se na mě unaveně podíval.
„Kam to bude?“
„Do Němčic.“
„Zpáteční?“
„Ne, jenom tam.“
Slyšel jsem stroj, který vyplivnul jízdenku a najednou rána. Tma. Bolest.
Probudil jsem se zpocený na své posteli. Co to bylo? Byl to jen sen. Panebože, byl to jen sen! Vrávoravě jsem došel do koupelny a opláchl si obličej studenou vodou. Byl to jen sen. Řekl jsem s úšklebem sám sobě do zrcadla. Najednou zazvonil zvonek. Líně jsem došel ke dveřím a otevřel je. Stála tam Eva a celá se třásla.
„Musíš okamžitě odjet! Mají proti Tobě důkaz!“

Následující kapitola: „Ve vlaku“