Předchozí kapitola: „Kontrola“

Vystoupil jsem na potemnělé nástupiště a rozhlédl se kolem. Po zhruba dvou hodinách jízdy jsem opustil vlak, aniž bych se díval na jméno stanice. Stejně jsem nevěděl kam jít a na koho se obrátit. Všechny své známé mám ve městě a je otázkou, kolik by jich bylo ochotno mně pomoci a riskovat tak svůj život. Je vůbec někdo takový? Otázka mě zamrazila a způsobila sevření hrdla. To jsem dopadl. Stojím na neznámé stanici uprostřed noci s kufrem a hlavou plnou chmurných myšlenek. V kapse kabátu jsem pravou rukou nahmatal procvaknutou jízdenku. Nedával jsem si jí do kapsy u saka? Cože? O čem to sakra přemýšlím? Vrátím jí i s rukou do kapsy kabátu a s kufrem v druhé ruce vyrazím ke dveřím nádražní haly. U vchodu mě vítá blikající žárovka, přeplněný koš na odpadky a ležící osoba na lavičce. Vejdu do spoře osvětlené haly. Okénko výpravčího má z půlky staženou roletku a je vidět podřimujícího příručího. Zvenku se ozve zahoukání vlaku a jeho nadechnutí k další cestě směr Němčice. Beze mne. Na zemi se převalil zmuchlaný plastový kelímek od limonády. Dojdu na konec haly, a když se chystám vzít za kliku, dveře se otevřou a proti mně stojí mladý muž v černém obleku a bílou kravatou. Na moment se zarazí a podívá se mi zpříma do očí. Leknu se a zkontroluji dlaždičky na zemi. Mine mě a pokračuje svým rázným krokem. Podívám se za ním a v tom okamžiku se jeho hlava otočí a opět se střetneme pohledy. Nahmatám kliku dveří a rychle opustím halu.
Ulice je liduprázdná. Dvě zaparkovaná auta u krajnice přede mnou. Žádné okno mě netěší svým světlem. Nadechnu vzduch prázdnoty.
„Pane, neměl byste ňáký drobný?“
Leknu se tak, že pustím kufr na zem. Rychle se otočím a přede mnou stojí postarší shrbená postava ve špinavých šatech. Nahmátnu dvě mince v kapse u saka a podávám mu je.
„Děkuju, pane, já věděl, že budete uznalej, když jsem vás viděl vystupovat z toho vlaku.“
Poznal jsem v něm stvoření, které leželo na nádražní lavičce.
„A kdybyste náhodou chtěl vědít vo dobrym hotelu tady blízko, tak děte ke Slepejm houslím. Dejte se tady doleva a druhou ulicí vpravo, no a tam to je.“ Otočí se a kolébavou chůzí se vrací – asi na své lože.
Ten mě ale vyděsil, dědek jeden. Popadnu kufr a dám se hledat Slepé housle.

Následující kapitola: „Nový domov“