V naší kantýně máme automat na kávu. Druhů kávy je tam asi deset a jsou lepší než běžné kávy třeba na benzínce. Vyberete si kelímek, zapnete tlačítko s vybranou kávou a jdete zaplatit k pokladně. Příhoda, která se mi tu stala, přesně ukazuje na nemoc dnešní doby, kterou trpí skoro každý a já také. Říkám jí Zrychlovací choroba.

Vyberu si latte macchiato, stisknu tlačítko, chvíli čekám, platím, beru kelímek a jdu nahoru do kanceláře. Za deset minut mi začíná schůzka, nemám moc času. Napiju se a zvedne se mi žaludek. Horké sladké mléko. Takové mě nutili pít naposledy na základní škole, když jsme ho dostávali k svačině. Někdy učitel dovolil, že ho nemusíme vypít, když ho za nás někdo vypije. Jedna spolužačka, jediná ze třídy, měla mléko ráda. Před ní stála řada hrníčků, někdy i deset a ona je do sebe postupně lomila. Tvářičky měla červené. Tu sladkou chuť mléka znásobenou teplem jsem nenáviděla. Pěna na povrchu a sladké mléčné výpary mi obracely žaludek. Latte macchiato, které jsem si natočila z automatu dole, chutná přesně tak. Asi mají stroj rozbitý, nenatekla mi tam káva.

Na obědě říkám paní u pokladny: asi máte rozbitý ten stroj, ráno mi udělal horké mléko místo latte macchiato. Paní na to: já jsem si říkala, že už odcházíte, když vám tam ještě teče káva. Dejte si od nás ještě jedno, máte to zadarmo. Natočím kávu a říkám paní: to bylo kvůli mému zrychlení, kterým trpím. Nechte mě to kafe zaplatit, ať si to zapamatuju, že nemám pořád zrychlovat. Paní pokrčí rameny. Přede mnou je zákazník, který chce platit za oběd: Nemůže ale najít peníze. Situace připomíná scénu z filmu Láska nebeská, kde se desetiletý chlapeček zamiluje do spolužačky. Chce jí to říct na letišti, když ona odlétá do Ameriky. Ona už projde kontrolou a jde k letadlu. Jeho tam nechtějí pustit. Vtom se objeví Mr. Bean s kabátem. Nemůže najít letenku. Dává své věci letištnímu úředníkovi postupně jednu za druhou, kabát, kufry a hledá po kapsách. Chlapeček tak může nepozorovaně proklouznout bránou. Pán včera u pokladny taky hledá. Já čekám, abych zaplatila, abych si dala lekci za to neustálé zrychlování. Pán v kantýně konečně našel dvě stě korun a platí. Prodavačka mu vrací. On si to rozmyslí. Že by prý radši zaplatil stravenkami. Hledání začíná znovu. Aha, nemám se trestat, scéna mi dává jasný signál. Říkám paní pokladní: tak já ten váš dárek teda beru. Ona znovu pokrčí rameny. Myslí si, že jsem švihlá.