Na pobočce jedné nejmenované banky v jednom nejmenovaném velkoměstě. Doplacená hypotéka. Zájem zrušit úvěrový i běžný účet. Ten druhý jsem nikdy nechtěla, ale povinně ho musela zřídit. A nemohla ho roky převést na výhodnější variantu, přestože všechny znaky té výhodnější varianty splňoval. Podle banky to nebylo možné, protože byl zřízen jako povinný běžný účet k úvěrovému účtu. A ty převést nelze.

S gustem teď oba účty zruším. Jen aby mě nepřemlouvali, abych u nich zůstala. A abych nemusela vyplňovat nějaké dotazníky, proč jsem učinila takové rozhodnutí.

Pobočka je prázdná. Přepážky jsou prázdné. Nejsou tu zákazníci. Jen paní na informacích.
– Doplatila jsem hypotéku a chci zrušit všechny účty, říkám jí.
– Stejný případ jako ten před vámi, říká ona. Sedněte si tamhle do křesla, máme málo bankéřů, někdo pro vás přijde.
Přepážky zejí prázdnotou. Po deseti minutách se odkudsi vynoří bankéřka při těle. Přezkoumá mé jméno a identifikační průkaz a řekne: vy máte osobního bankéře, jste kategorie premium. Musíte na něho počkat. Vraťte se do křesla.

Za dalších deset minut se objeví můj osobní bankéř, kterého jsem nikdy před tím nenavštívila. Řeknu mu svůj požadavek a na vyzvání předám identifikační průkaz. Vyplňuje formuláře bez jediného slova. Pak mi je předá k podpisu. Ani slovo přemlouvání, ani jediný dotazník. Prázdnou dvoranou bez bankéřů i zákazníků mě vyprovází k východu.

Kultovní apokalyptický bestseller, ve kterém obyvatelé vymřeli a bankovní systém kolabuje?

Ne, realita dvanáctého července roku dva tisíce dvanáct.