Pořád se mi to zvíře vrací. Je zdaleka a zdávna,
z nepatřičného vědomí (patří sem nevědomky!),
je mat, nikoliv lesk, je nerozkošný, však výdržný,
je tichý a nevinný a chudý. Byl by to hřích jej osedlat
a všeptnout slabiky Urgh a Kwém do tučného boltce,
který připomene žampión? A jet s ním, ujet, netryskat,
ale květnovým klusem, ze zeleného rovnou na step
a ještě dál, do zástepí a polopouště,
kde není mrtvo! Neboť kameny
tam hovoří právě jako hlavy
a štěrk právě jak činy, jenže nezaujatě,
dokonale zákonně, to jest, po přirozenosti věku,
oproti věku, který přirozenost ztratil …
Můj koníčku, trochu se tě i bojím,
a to ne pro strach, ale z obavy
před něčím, co se nesmí, co se nevyplácí, co se navrací
do země v hlavě, odkud není návratu …

Ivan Diviš
Umbriana

1965