Předchozí kapitola: „Na snídani“

Hlídka vešla do hotelu a namířila si to přímo k recepci. Ze svého místa jsem viděl skrze prosklené dveře restaurace, jak něco přikazují recepčnímu. Ten jim odpovídá a ukazuje knihu hostů. Vojáci zběžně prolistovali knihu, něco si mezi sebou řekli a poté jeden z nich vytáhl papír z kapsy a ukazoval jej recepčnímu. Ten jen kroutil hlavou ze strany na stranu. Vojáci udělali čelem vzad a opustili hotel. Jejich vůz po chvíli odjel.
Podíval jsem se na muže přede mnou.
„Běžná kontrola,“ řekl mi krátce.
„Musím si něco zařídit,“ típl cigaretu a měl se k odchodu.
„Zůstaňte v hotelu, chci si s vámi ještě promluvit,“ otočil se a odešel.
Napil jsem se kafe. Jeho nahořklá chuť mi na jazyku zůstala ještě krátkou chvíli. Tu chvíli, kterou jsem zůstal sedět na svém místě a nepřítomně pozoroval dění v restauraci. Hosté se začali trousit ze svých pokojů a vrchní měl čím dál více práce. Na jeho pohybech bylo znát, že svou práci má v malíčku a že je na větší shon zvyklý. Bylo pro mne osvobozující jen tak sedět a bezmyšlenkovitě pozorovat ranní probouzení zapadlého hotelu. Bohužel to trvalo jen několik minut. Kafe jsem dopil, židli opustil a do hlavy vpustil tisíce existenčních myšlenek. Otázky, domněnky, úzkostné pocity. U dveří pokoje na mě padla únava a malátnost. Na spáncích jsem cítil nepříjemný tlak. Vešel jsem dovnitř, zamkl za sebou dveře a svalil se do postele. Za pár svírajících okamžiků jsem usnul. Probudilo mě až klepání na dveře.

Pomalu jsem se vybelhal z postele. Nějak se mi stále točila hlava a nemohl jsem se probrat. Byl jsem pořád součástí snu, i když jsem věděl, že jdu ke dveřím a dotýkám se klíče, odemykám a zlehounka otevírám. Z chodby se žádné světlo nedralo do mého tmavého pokoje. Naopak. Z mého pokoje se zakusovala tma do ještě větší tmy na chodbě. Očekával jsem původce klepání, ale nikde nikdo. Jen na podlaze leželo cosi bílého. Promnul jsem si oči a zaostřil na místo u nohou. Byl to papír. Ještě jednou jsem se rozhlédl na levou i pravou stranu chodby. Nikdo. Ani nepatrný náznak zvuku či dechu. Sehnul jsem se a zvedl papír. Otočil se a vešel zpět do svého azylu. Svého čtyřstěnného dárce bezpečí. Dovřel jsem za sebou dveře a jejich zaklapnutí dalo dárci celistvost. A mě podivný pokoj jistoty. Zamčení stvrdilo tuto úmluvu. Hodil jsem papír na stůl a šel do koupelny. Když jsem se díky chladné vodě a její procházce po mém těle probral, usedl jsem na jednu z židlí a očima pozoroval na stole ležící papír. Předtím jsem ještě rozhrnul část závěsů a kradmo se podíval ven. Do ulice. Do světla. Za oknem vládla mlhavá atmosféra a obrysy ulice vykukovaly z pod jejího pláště. Vůbec jsem si nebyl jist, jestli je ráno, poledne či pozdní odpoledne. Odpověď mi přinesl pohled na hodinky. Bylo před jedenáctou hodinou dopoledne. Zprvu jsem si myslel, že můj spánek trval něco kolem dvou hodin, ale datumovka mě nekompromisně oznamovala, že k této úvaze ještě musím přičíst celých dvacet čtyři hodin. Prospal jsem tedy celý den a teď tu zaraženě sedím na oprýskané židli a civím na psaní na stole. Je zajímavé, jak může být někdy osvobozující jen takové prázdné dívání se. Sedím a zírám a nad ničím nepřemýšlím. Nic mě netrápí a bez náznaku myšlenky se jen tak stávám součástí inventáře pokoje. Žaludek a zvědavost přerušily toto splynutí a vrací mě zpátky do bezvýchodné reality. Sáhnu po lístku, otevřu jej a začnu číst rukou psaná slova.