Vzkaz

Předchozí kapitola: „Společník“

„Musím s vámi mluvit. Na recepci jsem vám nechal lístek na vlak a popis cesty. Přijeďte za mnou co nejdříve, budu vás čekat. L. K. “
Přečetl jsem vzkaz ještě jednou, podíval se pro jistotu na druhou stranu, jestli je to vše a položil ho na stůl. Kdo se mnou chce mluvit? Vždyť nikdo neví, že jsem tady. Že by mě spatřil někdo známý a nechal mi vzkaz na recepci? Vždyť jsem nikde venku nebyl, jsem stále v hotelu a nikoho tady neznám. Celý den jsem prospal a včera byl jenom v hotelové restauraci na snídani a…potkal chlápka z nádraží. Tak to bude od něho. El. Ká. Takže chlápek ElKá se mnou chce mluvit? Teď jsem si uvědomil, že mi vůbec neřekl, jak se jmenuje. Na oplátku jsem mu ani já neřekl své jméno, ale co na tom záleží, jak se kdo jmenuje. Je to pouze na obtíž a díky jménu mě můžou najít. Díky jménu existuji v evidenci hledaných a uprchlých pochybných existencí. Jdou po mě vojáci, tajní a bůhví kdo ještě. Díky jménu jsem identifikovatelná součást davu. Díky jménu si v kartotéce vyhledali mou fotku a tu teď určitě rozesílají po všech vojenských stanicích a už nejsem neznámý člověk, žijící svůj obyčejný neznámý život. Jsem jméno a fotka hledaného na útěku před spravedlností řádu a neomylnosti městské rady. To vše díky mému jménu. Čert ho vem! A můj obličej taky! Vzedmula se ve mně vlna vzteku a nenávisti vůči mé osobě a stejně tak vztekle a nenávistně jsem praštil pěstí do stolu. Mám toho dost! Procedil jsem mezi zuby a zadíval se na vzkaz na stole. Vztek a nenávist pomalu přecházely ve strach a bezmocnost. Stejně nevím, co budu dělat. Sbalím si věci a pojedu za ElKá. Třeba mi poradí, jak se z téhle šlamastyky dostat. Co dělat, komu zavolat, kam se obrátit, co podniknout dál. Nemůžu tady čekat v hotelu na to, až se rozrazí dveře a do mého úkrytu vběhne hlídka vojáků, promluví ke mně řečí zbraní a já buď skončím natažený v týhle zapadlý díře anebo při nejlepším ve vězení. Odtud poslán rekomando do kopky a to by byl konec možná ještě horší, než být zastřelen v hotelovém pokoji na prošlapaném hnědém koberci. A když jsem se tak zadíval na ten koberec, možná bych nebyl první ani poslední. Rozhodl jsem se. Pojedu za ElKá. Začal jsem balit kufr.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Pondělní poprvé | Štítky: | Autor: .

Autor: Marek Schejbal

Autor (* 1976) vystudoval VŠTE v Českých Budějovicích obor ekonomika podniku a v současné době pracuje jako účetní. Je spoluzakladatelem uskupení a nakladatelství Otevření. V roce 2012 vyšla jeho básnická prvotina Rýmoryty (Otevření, 2012). Další autorovy texty vyšly ve sbornících Soukromá otevření (Otevření, 2011), Almanach Otevření 2012 (Otevření, 2013), Pomalé krajiny (Otevření, 2014), Na hraně (Otevření, 2020) a Zpěvy ulice (Otevření, 2023). Prozaické texty v almanaších Životní jinovatky (Dílny tvůrčího psaní E.Hauserové, 2012) a Našlápnuto (Dílny tvůrčího psaní E.Hauserové, 2013). Taktéž se věnuje divadlu a hudbě. Je členem divadla VšeMožno a můžete ho vidět v divadelní hře D. Bělohradského „Piš, Karl, piš!“ pojednávající o životě a díle spisovatele Karla Maye. Je frontmanem kapely WinterSeason, která hraje vlastní skladby s českými texty. Žije v Praze.

Napsat komentář