Byla jednou jedna – pusa. Navenek, vypadala jednoduše. Měla horní a dolní ret, červený a hebký, někdy lesklý, někdy popraskaný, někdy oslintaný někdy rtěnkovaný do růžova nebo do červena. Měla dva koutky a otvírala se a zavírala, podle libosti a z různých důvodů. Uvnitř měla zuby, bílé, stříbrné i šedé, jazyk dlouhý, co se za zuby schovával a často sebou mlel ze strany na stranu a taky sliny, které udržovali pusu stále schopnou pohybu, jinak by se celá pusa slepila.
Ráno se často otvírala zívnutím. Ááááááá! Zívá si a ulevuje si, protahuje se.
Tahle pusa, ta je odmalička známá tím, že mluví. Mluví stále. Mluví od rána a dokáže to až do rána. Mluví ráda. Mluví o všem možném. I o tom, co snad možné není! Pusa je to umluvená.
Tahle pusa, má však svoje zásady.
Tak například, ráno mluví, jen když je jí dobře. Když se dobře vyspí. Když si nepřeleží koutek nebo sousedku tvář. Když je jí dobře, hned po ránu se pusa otevře dokořán a zvolá, uáááááá na sebe do zrcadla. Potká-li cestou jinou pusu, hned se na ní usmívá a její koutky se od sebe odtáhnou čím dál víc, čím víc se na ně usměje ta druhá pusa i ta vousatá.
Pusa dokáže i mlčet, je-li o to požádána, alespoň na okamžik. Je-li to mlčení v tichém, příjemném okamžiku, tahle pusa si to mlčení užívá, užívá si dotek svého horního a dolního rtu, užívá si uvolněné čelisti a užívá si to jako dospělý prázdniny 🙂
Je-li však ta pusa umlčována rozkazy a zákazy jako mlč! A zmlkni! Tiše! A Ticho!, dokáže taky mlčet. Ale! Záleží na situaci, na řečníkovi i na intonaci, avšak někdy se pusa nafoukne a trvá jí dlouho, než zase splaskne a promluví. Někdy z nafouknutí a někdy ze samé úzkosti, někdy ze strachu a někdy však z respektu, nebo že se to sluší.
Pusa často ohledává a snaží si uvědomit, co všechno má. Jak je bohatá.
Ta pusa, sama sebe znala ze zrcadla. Nebo z fotografií. Nebo z vyprávění přátel či ostatních lidí. Říkali jí třeba: „Ty jsi ale veliká! Ty jsi ale prořízlá! Ty jsi ale drzá! Ty jsi ale červená! Ty jsi… atak.
Ta pusa se často otvírala nadarmo. Ta pusa se často otvírala zadarmo. Ta pusa se často otvírala bez rozmýšlení. Ta pusa se živila tím, že pořád něco jedla nebo ještě víc, pořád něco povídala.
Povídala pohádky, povídala domněnky, povídala zážitky, povídala povídky, povídala, co povídali jiní, co psali ostatní, co slyšela od sousedů, co potkala na ulici, co se puse zdálo v noci, povídala bez přestání, povídala bez reptání. Povídala v pondělí, stejně jako v neděli.
Tahle pusa povídalka dokázala také naznačit a ukázat, beze slov, co si myslí. Dokázala se našpulit pro pusu, dokázala spojit koutky, vcucnout tváře a udělat rybí pusu, dokázala pískat, dokázala se usmívat, dokázala i stažením koutků dolů měsíček naštvanosti, dokázala se tolik otevřít dokořán, až jí bylo vidět mandle, dokázala podle hlásek tvořit různá ááááááááééééééééóóóóóóóúúúúúúúúúououououoouou, dokázala zatnout zuby, semknout rty k sobě, pevně, vědomě a pak už ani hlásku, ani slůvko, ani zvuk nepropustit dovnitř ani ven.
To však nastávalo jen v okamžiku, když už pusa byla úúúúúúúúúplně unavená nebo úúúúúplně smutná nebo meditovala a rozhodla se pro ušlechtilé mlčení.
Jinak tahle pusa, co věděla, to pověděla. Co si myslela a co cítila, to většinou napsala. Aby to mohla později někomu přečíst a povědět.
Tahle pusa, když chodila po ulicích a venku sněžilo, otevírala se a chytala vločky sněhové přímo do pusy. Lovila je, jako žába loví mouchy.
Někdy ta pusa říkala slova a věty, které jí pálily na jazyku. Někdy se z toho do jazyku kousne. Čímž zabrání dalšímu palčivému okamžiku, kdy na jazyku pálí další slova, co jsou v ohni vzteku kovány. Někdy však tak pálí, že je ochladí až čerstvý vzduch a pusa je propustí z pusy a jazyk zchladne a pusa také. Pak však často tato slova, i když ochlazená vzduchem, pálí jiné v jejich srdci. Jsou to všechna ta pálivá, hrubá, žárlivá, vzteklá, naštvaná, vyčítavá, rozčílená slova, pro které, když naplní pusu, se do ní už ani pomyšlení na lásku nevejde…
A co s takovými slovy? Kdy je spolknout a kdy je říci? Pusa si s tím občas dělá těžké patro a jazyk sebou smýká ze strany na stranu. Pusa si však vzpomíná, že čím víc na sebe myslí, jak jí taková slova dokážou pálit, kolik zranění na rtech i v puse jí způsobí, že je používá čím dál méně.
O to více nabírá do pusy vzduch, o to více a zhluboka vydechuje. O to více se vyhýbá situacím a lidem, kteří v ní taková slova vyvolávají. O to více hledá jiná, hezká slova, která ji zahřejí, která její pusu rozcvičí třeba jako střemmmhlavec, krrráááása, bbíííllýýý, strooooooooommm, kopřiva, kotrmelec, volavka, leporelo apod. Slova, která zvučí, která otevřou pusu nebo jí našpulí, slova, která ji osvěží a která ji potěší.
I tak, ta pusa si je pálivých slov stále vědoma. Kam s pálivými slovy? Vyplivnout je? Spolknout je? Najít pro ně antonyma?
Tahle pusa si dokáže dopřát spoustu radosti. Například miluje lízátka! Už si vybírá jen ty javorové, které jsou zdravější pro zoubky. Cink, klap, lízátko cvrkne do zubu, mmmmlask, mňam, líz, líz, blem, blem, sladké lepivé rty, slin přibývá, lízátko se zmenšuje, ňami, ňami, cink, opatrně na tyčku, lízátko se líže! Óooo, jaké to vítězství, když se celé, celičké zmenší, až se úplně dolíže a zmizí 🙂
Tahle pusa má ráda i žvýkačky. Žvýkačky, ty vzácné s xylitolem, co zoubky navíc chrání a dělají se z nich vééélikánské bubliny. To je taková mimická rozcvička pro pusu.
Ňamňam, žvejk žvejk, mlask, mlask, buuuuubbbliiiiiifuuuukkkk, prásk.
Taková pusa má málo ráda pálivé jídlo. Protože jí to tolik pálí do dásní a do patra a do jazyka a protáhne to její pusou až k nosu a uším, až jí všechno pálí a hoří, skoro stejně jako pálivá slova. Až to někdy píchne v hlavě a vyžene do očí slzy, do nosu rýmu a do pusy vítr a do bříška oheň. Někdy je však jídlo pálivé akorát a každá pusa má prý tu pálivou hranici jinde a pro někoho je to zdravé a pro někoho je to divné a pro někoho je to cizokrajné a pro někoho je to exotické a pro někoho je to příjemné a pro někoho je to obyčejné a také se říká, že dobrého nepálí. Jenže to může být o pálivosti čerstvého koření a jídla nebo pálivosti vařící vody nebo o pálivosti hořícího klacku z ohně nebo o pálivosti sprostých slov nebo o pálivosti vlastních myšlenek nebo o pálivosti dobrého bidla nebo o pálivosti prudkého poledního slunka nebo co já vím, co koho pálí.
Ta pusa se nejradši na celém světě směje. A pusa se nejradši na celém světě směje s nějakou jinou pusou. Ta pusa se nejradši na světě směje na nějakou jinou pusu. Ráda se směje a usmívá. To je její smysl.
Někdy vypadá, jako by byla vážná, jenže kdo se dívá blíž, vidí, že se přeci jen usmívá, vnitřním, skrytým úsměvem tajemné pusy.
Tahle pusa také občas testovala, co tomu kdo řekne, když ona něco řekne. A poznávala tak lidi. A poznávala, jestli to, co řekne, je výborné, dobré nebo hloupé. Nebo provokující. Nebo zajímavé. Povídala. Vyprávěla. Ptala se. Popisovala. Zpívala. Odpovídala. Prozkoumávala. Poznávala. A pak hned věděla.
Všímala si, kdo má jaká oblíbená slova a kdo jak mluví. Spisovně, slangově, knižně, problémově, definitivně, samozřejmě, no jasně, jakoby, třeba, zajisté, možná, uvidíme, kolik?, kuk, jak, proč, skoro jako, asi, jistě, představ si, slyšela si, poslouchej, efektivně, víceroméněro, naznačuji, vášeň, jaké, kdyby, hustý, apod.
Pusa je vzduchu, zubů i zvuků. Ta pusa se nejradši pusinkuje 🙂