Tolik se bojíme změny
Chceme ji i nechceme
Rozhoupáváme se měsíce
I roky
Pak se konečně odrazíme a
A …
A …
Velká část těla
Zůstane vězet v minulosti
Ta menší
S rukama nataženýma
Povlává v tom novém
V tom chtěném
Včetně hlavy
Nedokáže se ještě
Zachytit
Je příliš slabá
A na otřesy té nové země
Reaguje jen slaboučce
Není v ní pevně
A nová současnost
Nás krutě vyhazuje ZPĚT
Do staré známé reality
Ahoj Irino, je to ze života 🙂 Ale naděje i šance tu vždycky jsou … J.
Ahoj Jano,
ta je „krutě“ pravdivá… Díky za ni, dobrá připomínka… Irina