Zachraňujte umělce a idealistky!
(psáno 7. 9. 2012)

Aneb Kolikrát se nám v životě stane, že pocítíme úplnou bezmoc nad nemožností ovlivnit osud člověka, který se zatím ještě nenarodil?

Jsou chvíle, kdy si uvědomuji, že umění skutečně dokáže léčit lidskou duši nebo alespoň zvednout jí náladu. Pište, malujte, hrajte, čtěte, dívejte se, milujte a buďte otevření!
Pomozte nám všem občas přemalovat šedý svět do ideálních barev a zachraňujte idealisty a umělce (je jich potřeba!)

1. část – zrození Idealisty

Po osmi letech strávených víceméně na mateřské jsem začala jezdit pravidelně v MHD a stala se členkou sociální skupiny lidí cestujících po ránu do práce. Ve skrytu duše každé ráno doufám, že potkám známého a cestu si zkrátíme povídáním. Také koukám z okna a po spolupasažérech. Dost se změnili. Většina poslouchá hudbu ze sluchátek, jejichž dráty vedou do mobilu. Sluchátka jsou různého druhu – od oněch čoček až po obrovské traktorové. Sluchátkové typy poslouchají různou muziku, ale často, aniž by to věděli, poslouchám také. Tu jejich. Je totiž nepřeslechnutelná. Pak jezdí metrem tvrdší typy. To jsou páni v sáčcích, kteří rozbalí notebook a na klíně si otevřou mobilní kancelář. Další extrém-ista, kterého jsem potkala, sledoval film na malém tabletu (že se „to“ jmenuje tablet jsem se dozvěděla od šéfové řka: „Alenko, ta televizka je tablet a je na trhu už dva roky!“ – tón hlasu – Alenko, vítej zpátky na Zemi!) Pak je velká skupina tzv. „čtenářů“. Čtenáři se dělí na čtenáře elektronických knih a čtenáře skutečných dosud stále existujících papírových bichlí. Takže z mého pozorování vyplývá, že metrem jezdí workholici nebo lidé, kteří tráví dlouhou dobu cestováním a snaží se nějak zabavit.
Proč to píšu, když to víte také?
Protože mě okolnosti přinutily zamyslet se nad lidskou lhostejností.
Na Palmovce totiž vídávám mladou těhotnou ženu, která je nejspíš bez domova. Ráda bych se jí vyhnula, ale nejde to. Je nepřehlédnutelná. Chodí sem a tam a říká „moje dítě, moje dítě, moje…“. Napadlo mě, že je budoucí klientkou baby-boxů. Jenže… jak asi přežije nadcházející chladný podzim v tomhle stavu?
Lidé cestující v metru na ni nemají čas. Spěchají do práce nebo domů. Navíc si musí přečíst další kapitoly nebo poslechnout hudbu a to odpoutává jejich pozornost od pozorování věcí okolo. Není na tom nic špatného, ale včera jsem se zastavila, abych si prohlédla proud lidí chodících kolem jejího kutlochu. Žena lehává v telefonní budce vedle trafiky ve vestibulu metra. A dav jde a jde a jde.
Sama nevím, co je správné. Ale od včerejška na ní nemůžu přestat myslet. Dnes ráno jsem se rozhodla, že se jí osobně zeptám, jestli něco nepotřebuje. Říkala jsem si – nebudu stejná jako stovky hluchých, němých a slepých lidí v před- nebo popracovní davu. Zkrátka – jsem idealista. V mé ideály nabité fantazii se to hemžilo sociální pomocí v podobě termosky s čajem, několika krabiček vitamínů pro těhotné, matrace, deky, tlustého svetru, kuřecího vývaru a asistence při porodu. Jako přestrojená zachránkyně a spasitelka miminka jsem se tedy vydala dnes po ránu na Palmovku…

2. část – pomalý, ale jistý konec Idealisty

Vystupuji z autobusu a mířím si to k telefonní budce nebo spíše přihrádce ve vestibulu a nalézám svou trpící těhotnou. Leží na zemi, hlavu má opřenou o skleněnou tabuli, na sobě nevím co, bosé nohy poseté pupínky a na chodidlech známé žluté gumové sandály. Chtěla jsem jít blíž a navázat konverzaci. Zadržela mě ale hranice pachu. Nesmírně silná hranice pachu. Všimla jsem si bříška a hubeného obličeje. Zase jsem to zkusila, ale pud sebezáchovy a zápach mě odradily. Idealista ve mně se pomaloučku hroutí. Vyjela jsem nahoru po eskalátorech a nalezla dvě osoby, které vídávám na Palmovce také často. Jelikož jsem je neinformovala o zveřejnění tohoto článku, nebudu udávat jména, která stejně neznám, státní příslušnost, platovou třídu a ani pohlaví. Zkrátka je berte jako „nejmenované zdroje“. A navázala jsem s nimi konverzaci o oné těhotné ženě, říkejme jí třeba paní Iveta, a o tom, zda existuje nějaká možnost, jak jí pomoci.
Paní Iveta na Palmovce „straší“ už několik let a čeká druhé dítě. Je bezdomovec, živí se prostitucí a samozřejmě že fetuje. Evidentně je prošpikovaná všemi možnými chorobami a v poslední době navíc tvrdí, že má psychickou poruchu. Není však až takový blázen, aby ji někdo zavřel do ústavu. Jelikož nemá trvalý pobyt v Praze, jsou na ní všechny úřady krátké. Existuje sice možnost ubytovat ji v nějakém útulku, ale tam nesmí zase narkomani a nemocní lidé. A tak paní Iveta obtěžuje svou přítomností normální lidi, minimálně už tím, že strašně páchne, a nikdo si s ní neví rady. Idealista je však silně nespokojen a mými ústy chce vědět: „Mě by spíš zajímalo, jak pomoct tomu dítěti!“
Ach ták! To skončí v děcáku, kde jinde!
Nemusím snad se rozepisovat do podrobností o tom, jak zle se vede po zdravotní a psychické stránce dětem narkomanů…
„Jediná možná pomoc, která mě napadá…“ zahloubal jeden zdroj, a Idealista ve mně se zaradoval, „Kdyby provedla nějaký velký průšvih, dostala by se do vězení. Žila by v jistém komfortu, dostala by jídlo i zdravotní péči.“
Jenže… kdo z nás „normálních“ Pražanů se chce stát obětí trestného činu paní Ivety, že?
Problém paní Ivety tkví hlavně v tom, že ona sama si nechce pomoct a nechce pomoc ani přijmout. Kdyby se vám někdy stalo, že byste kupříkladu potkali sebevraha, můžete ho pouze upozornit na to, že dělá chybu, ale v činu mu nejspíš nezabráníte. Musíte totiž respektovat jeho rozhodnutí. Až to na Ivetu přijde, někdo zavolá sanitku, v nemocnici po zajištění přísných hygienických opatření odrodí dítě, které má svůj osud už dopředu zpečetěn. V horším případě ho porodí v metru a doufejme, že někoho napadne zavolat pomoc nebo odnést miminko do baby-boxu.
Idealista ve mně ze zmenšuje a zmenšuje, až nakonec mizí docela a na jeho místo se dere dotěrná madam Bezmoc.
Původně jsem chtěla pomoct těhotné ženě ve špatné sociální situaci a teď zjišťuji, že žádnou pomoc nechce… přesto nechci být lhostejná vůči miminku, které se narodí.
Dá se pomoct jemu? …
Najednou rozumím tomu, proč je sociální skupina lidí jedoucích do a z práce nevidomá, hluchá a němá. Některé věci je totiž lepší nevidět, neslyšet a nemluvit o nich. Nebolí to pak tolik…

Před měsícem, ten samý den, kdy jsem poprvé uviděla paní Ivetu, jsem vstupovala do kostela. Všimla jsem si nálepky na prosklených dveřích, která mi radila, abych vypnula vyzvánění mobilu před vstupem, a tak jsem položila batoh na jakýsi dřevěný podstavec, abych z něj mobil vyndala. A ejhle – můj pohled padl na zajímavý leták! Byla na něm fotografie ženy s miminkem a slogan: „Adopcí mu dáte šanci… potratem jen smrt…“

Tak.

… a já teď vážně nevím, jak ukončit toto zamyšlení. Jediné, co mě napadá, je… snad…
Alenko, vítej zpátky na Zemi!