Valentýna Petite:
Písemka

Víla píše milostný dopis,
snad proto, že příliš stydí se,
neví, jak volit správně svá slova
a tak do řádků vmíchala to i to,
sem tam hlásku, příslovce i citoslovce,
potají věří však, že vyčte z něj lásku…
Hlupačko, jedna, že´s raději nepsala báseň,
pošklebuje se anděl, básnířko nedbalá!
Já nechtěla! Já… já chtěla! Ale… brání se.
Tak cos tedy vlastně skutečně…?
Co asi? Amorku, zmiz!
Schoval se za sukní jak malé dítě.
Zmizni, ty, lehkomyslný…
Dobrá, já jdu a ty piš!
A anděl vylétl na oblohu, roztáhl luk a vložil do něj svůj šíp.
Co blázníš, anděli, to nesmíš!
Musím!
Nesmíš, dupla si víla.
Je to má práce!
Dost už, to né!!!
A šíp letí, jistou drahou, probodnul srdce adresáta.
Konečně našel šíp cestu správnou, mne si Bůh ruce.
A víla stojí, zmatená celá. Tys tomu zase dal, takhle to přeci není fér.
To nech na mě, dí Bůh a jeho malý nahý společník se směje,
tváře má celé rudé.
A víla? Sedla si, bere brk a píše zřetelně ta slova
„Mi-lu-ji Tě, příteli“
Uf. A je to.
Bůh bere si psaní stejně jak učitel češtiny, čte a pak
dole připisuje červenou propiskou,
pochvala, Valentýno, konečně!
Zde!
Podá jí papír… a hleďme – na kraji blýská se
jednička s hvězdičkou!