Nemáme garáž. A protože je v rodině více aut, řešíme, kde ta auta parkovat, aby nemusela stát na chodníku před domem. Po dohodě s místním úřadem dáváme auta za místní obchod na travnatý pozemek. Vejde se sem tak deset aut. Na pozemek se vjíždí přes chodník mezerou mezi obchodem a vedlejším domem, do které se vejdou maximálně dvě auta. Stojí tu také tři popelnice na tříděný a recyklovaný odpad. Občas někdo nechá auto v mezeře bez toho, že by řešil výjezd těch, kteří parkují na pozemku. Pokud je takový jen jeden, dá se ještě projet mezi jeho autem a popelnicemi. Pokud jsou takoví dva, projet se už nedá. Kupodivu, i dva už tam byli.

Vracím se domů a parkuji za obchodem. Ze tří obrovských popelnic leží ta na tmavé sklo na zemi na zádech, kolmo přes cestu. Takhle se dá ještě projet, ale nesmí tu být nikdo z těch, kdo nechávají auta hned vedle popelnic.

Stav trvá několik dnů a popelnice pořád leží. Chceme jet s manželem na výlet. Cestou k autu se u ležící popelnice zastavíme a on ji chce narovnat, aby neležela v cestě. V tu chvíli se v patře odhrne záclonka v okně a pán z domu, který sousedí s obchodem, otevře okno a křičí: Nechte tu popelnici být! Ta leží na zemi, aby do ní nikdo nemohl nic házet, než se to opraví! To udělali popeláři schválně! Poučen, manžel ji tedy znovu položí, alespoň podél zdi obchodu, aby neležela kolmo v cestě při vyjíždění.

Asi jsme jediní, kdo nechápou logiku, kterou se řídí správa nefunkčních popelnic. Kdyby byla na popelnici cedule, že je rozbitá, pochopila bych lépe, že do ní nemáme nic házet. Pořád by tu ale nebyla nutnost, aby ta popelnice ležela v cestě. Když popelnice leží, na prvním místě mě napadne, že spadla. Všichni ostatní ve vesnici ležící popelnici chápou správně.

Uplyne pár týdnů. U večeře mi starší syn povídá: Tak jsem konečně postavil tu popelnici na sklo, co se válela u obchodu na zemi. A odnesl jsem do ní všechny lahve, co jsme tady měli.