Znáte někoho, kdo se zcela míjí s drtivou většinou svého okolí? Co byste si o takovém člověku asi tak mysleli? Litovali byste jej? Nebo byste ho pokládali za odepsaného? Případně byste jej označili za podivína a takto ho jakž takž tolerovali?
Já pár takových jedinců znám. Například takový Charlie… To je kapitola sama pro sebe. Třeba se něco celkem běžného přihodí a velká většina Charlieho okolí to pochopí určitým obvyklým, konvenčním, dalo by se říci zaběhaným způsobem.
Charlie to však vnímá / cítí výrazně jinak. Proto se také nevejde do obvyklých škatulek, které si společnost pro lidi postupně vytvořila. To je ale pro mnohé lidi značně nepohodlné: „Co to je proboha za exota? Co blbne? Chápeš to?“ – ptají se. „No fakt to teda nechápu. O co mu vlastně jde? Co ten člověk vlastně sleduje?“ – ptají se jiní.
Pokud časem zjistí, že nejsou schopni mu porozumět, začnou ho např. ignorovat. Nebo si od něj udržují „bezpečný“ odstup – přece kdo může vědět, co je ten člověk vůbec zač, že?
Další možností je posmívání – známá to taktika již u školních dětí.
Toto všechno platí v případě, kdy je Charlie nenápadný. Pokud se ale začne více projevovat, občas se setká i s vyloženou averzí a odporem. Svým svěžím originálním přístupem totiž narušoval zaběhané stereotypy svého okolí, a to bylo leckomu nepříjemné, zejména takovým těm zkostnatělým kreaturám.
No, prostě a jednoduše řečeno, Charlie má zřejmě náročnější životní pozici než většina jeho okolí, ale to pro něj může být právě tou výzvou. Výzvou, jak se povznést nad malost. Já mu držím všechny čtyři palce – i u nohou Jak ho znám, nějak si už poradí.