Na sběr brambor na políčku mých rodičů mám už pár let omluvenku. Ostatní členové rodiny – manžel a dvě děti – jezdí pomáhat, ale já nemusím. Dřív jsem chodila a společně jsme tu práci nenáviděli. Jak mě těší, že se můžu teď neúčastnit! Tento rok ale změna. Mámě není nějak dobře, rozhodnu se v mžiku, že pojedu. Třeba si přitom vyčistím hlavu plnou otravných pracovních myšlenek. Není to duševní práce, ale fyzická, člověk se hrabe v hlíně a kolem krásná příroda. Když se nebudu předhánět s ostatními, kdo udělá řádek první, možná si to i užiju.

Navíc brambory z vlastního pole nejsou dnes něco jen tak ledajakého. Jak říká jeden známý, dříve když jsi šel na návštěvu, nejlepší dárek byla láhev drahého vína. Dnes ale hostitele potěšíš nejvíce, když přineseš trochu nepráškovaných brambor nebo zeleniny.

Tak dlouho jsem tu nebyla. Pluhem rozhrábnutá hlína voní a když si do ní ponořím ruce, mysl běžící svůj obvyklý závod zpomaluje, ustává a zvířený prach myšlenek postupně usedá na dno. Sbíráme, pomalé tempo se mi nějak nedaří udržet, s kým tady závodím? Nevadí, hlavně že hlavu udržím vypnutou.

Slunce si s námi hraje. Vykoukne, zasvítí, za chvíli to vypadá zase na déšť. Zaprší, ale je to jen takové mlžné mámení a za pár chvilek už zase slunce naplno hřeje. Odpoledne už se koupeme v slunci bez přestávek. Vzácnost, v letošním podivném létě. Kolem dokola lesy, na kraji pole studánka a přes cestu potůček. Vnímám tu dřinu nějak jinak než dřív. Užívám si ten klid. Vůbec tady nejsou slyšet auta.

Vytahujeme svačiny – chleby se sýrem, chleby se salámem, rajčata a letňáče. Tahle letní skleněná jablka si pamatuju z dětství. Dva stromy na rozcestí jimi byly obsypané. Dozrávala před chmelovými brigádami. Byla to velká jablka plná šťávy, po prvním kousnutí měl člověk šťávy plnou pusu jakoby se napil. Pochoutka a znamení krátících se prázdnin. Teplo, modré nebe a letní jablka přitahují vzpomínky na dětství. Na brambory pečené v ohni. Na vysypávání máku z makovic. Na starou váhu, na které se vážilo obilí a se kterou jsme si chodili hrát na půdu. Ve střeše byly díry a kužele slunečního svitu s vířícími zrnky prachu svítily na závaží, kterým jsme na decimálce odměřovali váhu svých dětských tělíček.

Dorostlé děti pomáhají nakládat pytle plné brambor a odvážejí na traktůrku náklad. Já zatím s mámou sedíme u studánky a povídáme si. Ona říká, že to je její nejhezčí zážitek v tomhle roce. Já mám záda jako přeražená, ale nějak mi to nevadí. Vlastně to pro mě taky byl jeden z nejhezčích dnů v tomhle roce. Ruce v hlíně, sladká jablka na stromech, modré lesy na všechny strany a nejbližší lidi kolem. Co víc si člověk může přát?